Šumavské putování s odpolední Povídkou

Pětici otevírá povídka Jaroslava Jeronýma Neduhy Šumavský Ježíš. Pochází z knížky Horg a další legendy ze Šumavy, kterou Neduha – jinak známý hudebník ze skupiny Extempore a výtvarník – vydal v loňském roce. Text vypráví dramatický příběh ženy šumavského uhlíře, jurodivé matky možná zázračného syna.

Další odpoledne pak patří autorovi poněkud klasičtějšímu. Česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané na Šumavě. Právě krajina, příroda a obyvatelé Šumavy mu, spolu s historickými příběhy, poskytly náměty pro podstatnou část jeho literárního díla. Epizoda z rozsáhlejší novely Lesní pěšina, kterou Stifter vydal v roce 1845, je úsměvnou historkou ze života jistého pana Tiburia, bohatého staromládeneckého podivína, který veškerou svoji pozornost upíná ke stavu vlastní tělesné schránky. V důsledku toho trpí téměř nepřetržitě návaly krve, bušením srdce, bolestmi hlavy a žaludečními potížemi. Nejvíc se však obává zákeřného průvanu a náhlých povětrnostních změn. To vše až do chvíle, kdy jej lékař přiměje k léčebnému pobytu v horských lázních…

V prvomájové Povídce pak připomínáme klasika německé hrůzostrašné prózy Christiana Heinricha Spiesse. Jeho dílo s oblibou čítával mladý Karel Hynek Mácha a jako svého inspirátora ho uváděl i Josef Váchal. Spiess v závěru svého života pobýval na zámku svého přítele hraběte Kaspara Herrmanna Künigla v pošumavském Bezděkově a Šumava je pozadím děje mnoha jeho prací. Z nich jsme vybrali povídku Bětuška a Jakub z knihy Životopisy sebevrahů – romanticky rozervaný příběh dvou milenců.

Na Šumavu se vydáváme i ve čtvrtek, kdy odpolední Povídka patří třem drobným textům Ivana Nového, kterého můžeme označit za novodobého Klostermanna. Jeho poetické reflexe šumavské drsné přírody a jejích obyvatel jsou situovány do oblasti Lipenska a Hornoplánska. Ivan Nový, učitel a autor knížek pro děti (jinak také nadšený rybář a mykolog) nemohl s nástupem normalizace publikovat ani působit ve školství. Šumavské povídky psal počátkem 70. let do šuplíku, publikoval je pouze sporadicky v samizdatu. Oficiálně vyšly až v roce 2015, souborně v knize Šumavský triptych.

A pětici „šumavského týdne“ uzavírají texty Karla Steigerwalda, jimiž v knize Šumava patafyzická doprovodil malby Petra Faltuse. S mimořádným citem se trefil do noty prastarých šumavských vyprávění a proměnil je v rozjařené dadaistické hrátky.