Strom vyrazil a výši překonává. Rainer Maria Rilke a Sonety Orfeovi

25. září 2013
02973618.jpeg

Co může být těžšího a náročnějšího, než překládat verše a sonety Rainera Marii Rilka? Možná jeho Elegie z Duina. A přece pro autora samého bylo psaní těchto dvou souborů záležitostí, která mu zdánlivě nezabrala mnoho času.

Obě sbírky vznikly začátkem roku 1922, během básníkova pobytu na zámku Muzot ve švýcarských Alpách. Sonety Orfeovi, ve dvou cyklech v celkovém rozsahu pětapadesáti básní, napsal Rilke přibližně za tři týdny. Jak silný musel být podnět, síla inspirace. Možná díky soucitu s mladičkou tanečnicí Werou, nedlouho před tím zemřelou přítelkyní Rilkovy dcery Ruth. Snad to byla samotná legenda o pěvci vytrhávajícím zpěvem krásu z moci nicoty a pomíjivosti. Určitě však básníkovo nitro, oblast tajemna, prostor, pro který těžce hledat slova.

Nicméně řada překladů Rilkových Sonetů do češtiny začala v roce 1937. Prvním překladatelem byl Václav Renč a dodnes je jeho práce nejuznávanější a nejužívanější.

02398282.jpeg

Když se o přebásnění Rilkových Sonetů pokusil Vladimír Holan ve třicátých letech minulého století, Jindřich Chalupecký ho v časopise Čin posoudil víc než přísně: „V pracném zčeštění básníka z nejnepřeložitelnějších zmizela zcela kantiléna originálu, půvab podivuhodné prostoty a čistoty…“ Ostatně pro samotného Holana byl Rilke knížetem básníků: „Neznám básníka absolutnějšího, jehož svrchovaný duch by vyčaroval a v život dotvořil tajemnou podstatu věcí, lidí a zvířat, vztahy akordů tajemství mezi člověkem a Bohem, ať ve světě noumenálním nebo fenomenálním, s tak zářivou plností, s tak zázračným shrnutím praelementů jsoucna a bytí v neustále stoupající blaživou a darem jasnozření povznášející a jednotící působnost.“

Nakolik si s podobnými výšinami poradí současný jazyk? Zatím poslední překlad sbírky pořídil Aleš Misař. Původně vysokoškolské seminární téma přerostlo v několikaletou práci. V roce 2012 za překlad Sonetů Orfeovi získal první cenu v Překladatelské soutěži Jiřího Levého.

Ukázka: „Nahá, a ještě dívka bezmála,/ vyšla za šťastné souhry lyr a zpěvu/ v lehounkém flóru jara na návštěvu,/ v mém sluchu na nocleh si ustlala.“