Stasiuk na cestě
Před několika lety mi zavolala redaktorka z Nakladatelství Lidové noviny s prosbou, zda bych si nepřečetla novou knihu polského spisovatele Andrzeje Stasiuka a nenapsala, co si o ní myslím? Uvažují o tom, že by ji vydali, ale ještě se nerozhodli. Souhlasila jsem, ale z jakéhosi alibismu jsem vynesla soud předem: Stasiuka k vydání doporučím vždycky, je to kultovní autor a jistě se prodá, ale kniha se mi líbit nebude, nějak jeho prózy nemohu číst. Paní redaktorka se zasmála a zeptala se, zda si knihu opravdu přečtu. Ano, řekla jsem, aspoň mě něco donutí, abych se seznámila s úspěšným a obdivovaným polským autorem.
A tak jsem se pustila do knihy Andreje Stasiuka, která se jmenuje Jadąc do Babadag, česky tedy asi Cesta do Babadag, a za kterou autor dostal prestižní polskou literární cenu Nike. Četla jsem ji přes dva týdny, už mě skoro vůči Nakladatelství Lidové noviny hryzaly výčitky svědomí, že mi to tak dlouho trvá. Netrvalo mi to ale tak dlouho proto, že by se splnil můj původní odhad - právě naopak. O tom, že by se mi nedařilo se Stasiukovou knížkou prokousat, nemohlo být ani řeči. Po prvních pár stránkách bych byla nejradši všeho nechala a nezvedla se od knížky, dokud bych ji nedočetla. Některé povinnosti se ale nedají odložit, a tak jsem vždycky po nějaké chvíli musela naopak odložit četbu. Časem jsem si na to zvykla, a tak jako si alkoholik tajně dopřeje skleničku, dopřávala jsem si po večerech pár stránek Stasiukovy knihy.
Knížka je totiž překrásná: Andrej Stasiuk ji nepochybně napsal právě pro lidi, jako jsem já, dokonce mi chvílemi připadalo, že jen pro mne. Vypravuje v ní o svých cestách na místa, kam většinou nikdo nejezdí, do polozapomenutých městeček a vesnic střední a východní Evropy. Vede čtenáře do míst, o nichž většina z nás jaktěživa neslyšela, a dost pochybuji, že kromě Stasiuka existuje někdo další, kdo by skutečně navštívil všechna ta městečka a vesnice na východě Maďarska, v Rumunsku, Moldavsku, Albánii a kdovíkde všude ještě.
A copak navštívil! Hlavně se nejspíš nenašel nikdo, kdo by dokázal tak přesně vystihnout jejich zvláštní atmosféru. Stasiuk se neomezuje na popis, ten tvoří vlastně jen vnější rámec. To nejdůležitější jsou autorovy reflexe toho, jak v těch místech vypadala minulost a jak vypadá současnost. Stasiuk je všímavý pozorovatel, pronikavý myslitel a prvotřídní spisovatel, soucítící člověk a bystrý ironik. Proto je také ta nezvyklá směs popisů a postřehů, které jeho nová kniha obsahuje, zcela jedinečná. V každém případě zcela jedinečně zobrazuje kout světa, který si ještě není jist, zda opravdu patří k moderní Evropě, a jehož obyvatelé se ostražitě dívají: co je to ta Evropa? Zvíře nějaké? Co to žere, kde to líhá? A máme s tím my opravdu něco společného, když staré časy jsou dávno pryč a novým ještě není pořádně vidět na zoubek?
Poznala jsem jen jediného autora, který podobně dokonale, byť jiným způsobem, vystihl středoevropského ducha, a tím je Maďar Sándor Márai, před pár lety hvězda na českém knižním nebi. Polák Stasiuk se vedle něj důstojně řadí: je o padesát let modernější, popisuje jinou výseč svět a dělá to jinak, ale hloubkou poznání i způsobem podání se Máraiovi vyrovná. Ale o Máraiovi až příště.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.