Stanisław Ignacy Witkiewicz: Úsměv idiota

Letošní mezinárodní knižní festival a veletrh Svět knihy Praha byl s ohledem na pandemii koronaviru zrušen. Čestným hostem se mělo stát Polsko. Nejenže jsme v Praze očekávali řadu současných spisovatelů (počínaje fantasy hvězdou Andrzejem Sapkowskim), ale měla to být také příležitost připomenout některé významné postavy i díla sousední literatury. V programu Českého rozhlasu Vltava ovšem tuto příležitost neopouštíme a v několika programových řadách mají posluchači možnost se s polskými inspiracemi potkat. V Eseji je to Stanislaw Ignacy Witkiewicz, romanopisec, dramatik, výtvarník, avantgardista.

V tomto případě právě nositel nových a originálních představ v umění, který se doma začasté setkal s nepochopením – jak sám píše, s úsměvem idiota: „Idiot nedokáže odlišit hodnotné věci od braku. On ničí každou novinku tím, že na ní vrhne svůj vražedný úsměv.“

„Idiot musí také žít. To znamená uznávat sám sebe. A aby znevážil všechno, co ho může znepokojovat – a to znevážil ve jménu tradice, smyslu, zdravého rozumu, normálnosti, průměrnosti apod. – vynalezl zázračný prostředek. Právě onen úsměv idiota. Který patří k prvkům u nás nejvíce otravujícím veškerou tvorbu a vznik všech nových věcí.“ 

„Oproti tlampačům krasořečníků je můj hlas nepatrný jako bzukot komára. Ale fakt je, že jsem před různými věcmi – nadměrným zrychlováním života, úpadkem divadla a literatury, jakožto důsledkem podlézání den ode dne stále pitomějšímu publiku, anti-intelektualismem, hrozící totální přeměnou mozků v trus, mnohokrát varoval.“