Špioni zjišťují, co všechno si potřebujeme o sobě nalhat, aby náš život držel pohromadě
Slibují divadelní zážitek, ve kterém nikdy nevíte, co je skutečné a co je hra. Jsou to totiž Špioni. Autorský projekt Marty Ljubkové, Borise Jedináka, Renaty Prokopové a Emila Rorhermela se na scéně pražského Divadla NoD představí poprvé dnes večer.
„Bereme téma špionáže jako takové herní pole, kde zpracováváme téma základní důvěry, mezilidských vztahů a vlastní identity. A hodně nás na tom baví téma, co všechno si o sobě vymýšlíme v úplně běžném životě, i když třeba nejsme profesionální špioni. Co všechno si potřebujeme o sobě nalhat, aby ten náš život držel pohromadě a dokázali jsme si důvěřovat v těch nejzákladnějších věcech, které každý den prožíváme,“ uvádí režisér a dramaturg Boris Jedinák, nově i v roli herce. A Marta Ljubková dodává: „Nakonec nás nejvíc chytlo téma lhaní. Když jsme se zabývali manželskými špionážními dvojicemi, tak jsme si zkoušeli představovat jaké to je, když žijete v neustálé lži. Jakým způsobem to decimuje osobní vztah. Zajímaly nás případy, kdy to jeden partner o tom druhém nevěděl, kdy to věděli oba, i momenty, kdy se takzvaně provalí pravda.“
Jak se stane, že se čtveřice umělců, složená převážně z režisérů a dramaturgů, rozhodne sama vystupovat v představení? Jak blízko má špionáž k divadlu? A jsou tedy Špioni dokumentární divadlo nebo autorská fikce? Na to odpovídal Boris Jedinák společně s dramaturgyní a nyní i performerkou Martou Ljubkovou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Jaroslav Boček: Případ doktora Karpety. Detektivka o zmizelém muži a otázkách jeho (ne)smrtelnosti
-
Helena Benešová: Šerloček. Když se z dětské hry na detektiva stane tragická záležitost
-
Alain-Fournier: Kouzelné dobrodružství. Obraz citového života mladých na přelomu 19. a 20. století
-
Abel Posse: Psi z ráje. Objevil Kolumbus ztracený ráj?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.