Soudobá hudba mi teď dává daleko větší smysl než ta stará, říká klavírista Miroslav Beinhauer. Letos zahájí festival MusicOlomouc

3. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Klavírista Miroslav Beinhauer

Miroslavu Beinhauerovi je sedmadvacet, dělá si doktorát na JAMU a patří mezi nejtalentovanější tuzemské interprety hudby 20. a 21. století. V polovině října bude za klavírem zahajovat 12. ročník Mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc. Na repertoáru jsou skladby od pobaltských a severských autorů a autorek – pro fanouška norské přírody i mentality, mezi které se Beinhauer řadí, ideální kombinace. Do Vizitky ho pozvala Renáta Spisarová.

Z té doby před čtyřiadvaceti lety si nic nepamatuje, rodičovská paměť je ale neomylná: na klavír začal Miroslav Beinhauer doma ťukat ve třech letech. Přes lidušku a hudební gymnázium v Ostravě se propracoval až na brněnskou JAMU, kde byl jedním z prvních žáků Heleny Weiser. Zpětně viděno šlo o klíčové setkání. „Čím jsem starší, tím mám ke klavíru blíž,“ říká letos sedmadvacetiletý Beinhauer. „Ale hlavní fáze porozumění nástroji u mě nastala po nástupu na JAMU, kdy jsem začal rozlišovat, co mě na hře na klavír baví. Techniku jsem ovládal už tehdy, potřeboval jsem ale nad hudbou víc přemýšlet. Paní profesorka byla na poli umění mým mentorem, nejen o muzice jsme si hodně povídali,“ dodává. 

Čtěte také

V minulosti si párkrát říkal, jestli neměl zvolit jinou profesní cestu, dnes už si však život bez piana nedovede představit. Baví ho od rána do večera cvičit, telefonovat si s autory skladeb a na koncertech nebo během nahrávání se s nimi potkávat. Beinhauer totiž patří mezi pianisty, kteří se během studia začali specifikovat na hudbu 20. a 21. století a také na hudbu mikrointervalovou. V rozhovoru popisoval třeba i to, jak se (nakonec s úspěchem) pokoušel proniknout do světa šestitónového harmonia.

Černé, bílé a modré klávesy

Tento nástroj je v České republice k dispozici v počtu jednoho kusu a Beinhauer na něj během zkoušení opery skladatele Aloise Háby (1893 - 1973) Přijď království tvé v roce 2018 dojížděl cvičit do Českého muzea hudby. Krocení harmonia zprvu připomínalo bojovou hru. „Když jsem si k němu poprvé sedl, viděl jsem, že na klaviatuře nejsou jenom bílé a černé klávesy, ale i modré. Za chvíli jsem byl schopen sluchem a za pomocí ladičky analyzovat, kde je tón A kde C, a pak jsem laicky pochopil systém, jak se na to hraje,“ usmívá se. Zkušenost s Hábovou operou ho nicméně dovedla k oboru doktorského studia, v rámci kterého se věnuje právě jeho klávesové tvorbě.

Čtěte také

Láskou k soudobé hudbě ovšem zahořel už během studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni, kam v rámci Erasmu původně vyrazil „završit své romantické období.“ U profesora Jana Jiracka von Arnim studoval Ludwiga van Beethovena i Ference Liszta a osm hodin denně piloval techniku. Osudové se mu ovšem staly hodiny soudobé klavírní literatury, kde se blíže seznámil s hudbou druhé vídeňské školy, což je skupina skladatelů soustředěná kolem Arnolda Schönberga.

„Hrozně mě to zaujalo, přitom já se té hudbě kdysi předtím vysmál! Ale změnil jsem názor a teď mi soudobá hudba dává mnohem větší smysl než ta stará,“ konstatuje. V objevování hudby 20. století nepolevil ani po návratu do České republiky. Přes různá klavírní fóra a youtubová videa našel (a oblíbil si) skladby australského skladatele Vinea Carla, narozeného v roce 1954. Jeho Sonátu č. 1 pak vedle Schönberga, Liszta a Bartóka zařadil do programu svého bakalářského koncertu. „Byl to první větší kus, který jsem hrál, technicky velmi náročný. Ale myslím, že se mi povedl, a od té doby jsem hrál spoustu jeho věcí.“

Poslechněte si celou Vizitku, ve které Miroslav Beinhauer říká, proč má rád hudbu Michaela Jacksona, proč ho neláká kariéra pedagoga, co mu přinesla stáž v belgickém Gentu anebo kam rád ve volném čase cestuje.

Spustit audio