Sochařský ateliér jako socha sama. Asketické prostory studia Hermanna Rosy jsou otevřeny veřejnosti
Sochařský ateliér Hermanna Rosy je jedním z nejpřehlíženějších mistrovských děl německé poválečné architektury. Magické místo v romantické rezidenční čtvrti nedaleko centra Mnichova navštívil Adam Štěch. Studio představuje radikální a zároveň velmi pokornou stavbu zasvěcenou niterné výtvarné práci.
Rosa se sice narodil v saském městečku Pirna, během třicátých let však studoval u profesora Drahoňovského na pražské Akademii výtvarných umění a do Mnichova si cestu našel až po válce. Od poloviny padesátých let si tu pro vlastní potřeby bydlení i práce postupně vybudoval celkem tři betonové architektonické skvosty. Dodnes se z nich dochoval už jen jeden, jehož nadčasový minimalismus jsem obdivoval při mé návštěvě Mnichova v roce 2016.
Bylo to právě sochařské cítění, které Rosovi dovolilo pracovat bez ohledu na běžná architektonická pravidla a zaběhnuté formy. Jednoduchý betonový box ze dvou stran kompletně prosklil a nechal vrcholit jemně zkosenou sedlovou střechou s takovou lehkostí, která by se dala přirovnat snad jen k nábytkovým realizacím slavného amerického minimalisty Donalda Judda.
Studio oproštěné od zdobných detailů nechal Rosa zalít paprsky slunce, které dovnitř procházejí skrze obrovská prosklení a ještě důrazněji vyzdvihují krásu dominantního stavebního materiálu – surového betonu. Namísto dekorací se do kompaktní podoby interiéru, jeho stěn i stropů otisklo hrubé prkenné bednění. Asketické prostory navíc krášlí elementární schodiště, jež se opírá o jednu ze zdí a vede do podkrovní místnosti o patro výše. Beton Rosa zkombinoval s dalšími surovými materiály, především ocelí a dřevem. Zatímco jednoduché dřevěné boxy tvoří sezení a úložný prostor zároveň, ocelové zábradlí dodává interiéru nekompromisně industriální charakter. Pozoruhodné je také použití tabulového skla, které sochař upevnil do masivního betonového objemu a vytvořil skulpturální zábradlí.
Podoba sochařského ateliéru demonstruje Rosovu prozatím poměrně neznámou uměleckou polohu. Zatímco se jako výtvarník zajímal především o lidskou figuru a její expresi, jako architekt hledal elementární vyjádření v abstrakci, jež mu posloužila jako ideální pozadí pro jeho další kreativní dobrodružství. Studio je dnes otevřeno veřejnosti a jeho útrobami vás rád provede syn samotného sochaře Veit, který jednoho studeného zimního dne přivítal i nás.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Otakar Brůna, Zdeněk Zábranský: Hra soudního rady Wendlera. Kostka a Adamíra převrací vzorce chování
-
Povídky z edice Život kolem nás. Prózy Mandlera, Dvořáka, Holuba, Pekárka, Trefulky a Mináče
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
