Směju se a sténám! O výjimečném přátelství mezi básníky Vladimírem Holanem a Stanislavem Zedníčkem

Píšou se 50. léta, dusivý stalinský teror zalehl celou společnost – komunističtí prokurátoři vynášejí rozsudky smrti, soudy posílají do kriminálů tisíce odsouzených, cenzura umlčuje řadu umělců, před všudypřítomnou úzkostí není kam utéci. A přesto v této době vzniká jedno z nejvřelejších přátelství v české literatuře 20. století – mezi dvěma básníky: Vladimírem Holanem a Stanislavem Zedníčkem.

O devět let mladší Zedníček si s Holanem začal psát začátkem války, ale ke skutečnému sblížení došlo až po roce 1948. Holanovi, strádajícímu v té době vyvržeností z literatury i krušnou materiální nouzí, se Zedníček stal oporou a věrným druhem, o čemž svědčí jejich dochovaná vzájemná korespondence, čítající na každé straně bezmála stovku listů a pohlednic. Vyprávějí o intenzivním blíženectví i době, o zmaru i naději.