Skladba jako kamenopád

18. červenec 2017
První máj, ten kamene čas

V rámci prvního máje na Vltavě jsme letos oslavovali přírodu prostřednictvím kamenů. Pro velký úspěch nyní pořady reprízujeme. Může se vám dost dobře stát, že kolem vás prosviští ostrý kamínek, nebo vás zničehonic zavalí balvan. Ale když vytrváte, určitě narazíte na skryté drahokamy.

Stones – Kameny – je také performativní kompozice amerického skladatele Christiana Wolffa, jejíž partitura je zapsaná v textu a nabízí tak široké pole interpretací (mimochodem i těch, kteří nečtou noty). Stones se staly jedním z cyklů projektu Kameny na Vltavě a při této příležitosti vznikla čtyři nastudování skladby s laskavým svolením autora. Oslavili jsme tak nejen kamenný první máj, ale i dílo Christiana Wolffa a hudbu samou v její primární, syrové podobě.

Všechny varianty nabízíme i k internetovému poslechu:

 

Make sounds with stones, draw sounds out of stones, using a number of sizes and kinds (and colors); for the most part discretely; sometimes in rapid sequences. For the most part striking stones with stones, but also stones on other surfaces (inside the open head of a drum, for instance) or other than struck (bowed, for instance, or amplified). Do not break anything.
Christian Wolff, 1968

 

Jaroslav Šťastný
Poezie v neosolené polévce
Při minulých „Ostravských dnech" se na mne obrátil můj kamarád Honza Dvořák, jazzový kontrabasista a zároveň hráč Janáčkovy filharmonie Ostrava: „Co je prosím tě zač ten Christian Wolff? Vůbec nevím, co si o něm myslet..."

Opravdu těžko se vysvětluje, že někdo, zabývající se hudbou víceméně jen „amatérsky", je ve skutečnosti větší skladatel, než mnoho jiných, kteří se honosí brilantními hudebními schopnostmi a pódiovými úspěchy. Christian Wolff ovlivňuje světový hudební vývoj už od svých šestnácti let!

Syn berlínského nakladatele Kurta Wolffa (prvního vydavatele Franze Kafky, Franze Werfela a Waltera Benjamina) měl asi v životě trochu štěstí. Narodil se roku 1934 v Nice, kam rodina utekla před Hitlerem. Brzy se však všichni tři přesunuli za poměrně dramatických okolností do New Yorku, kde Kurt Wolff založil vydavatelství Pantheon Books.

Wolffovi byli hudbymilovní a Christian začal chodit na hodiny klavíru k nejbližší učitelce v sousedství - shodou okolností to byla slavná Grete Sultan. Ta – když viděla tvůrčí pokusy svého žáka – mu doporučila raději studium skladby u svého známého, který bydlel rovněž poblíž. Byl to John Cage. Ten z něj zůstal úplně paf: nedovedl pochopit, jak někdo tak mladý dokáže psát tak osobité věci. Formálně studoval Wolff u Cage asi šest neděl, ale ve skutečnosti měl větší vliv on na svého učitele, stejně jako na o osm let staršího Mortona Feldmana. Americká experimentální hudba se teprve rodila a Christian Wolff měl na tom svůj nemalý podíl. Cage se ovšem zdráhal brát za svoji výuku peníze a tak mu Christian nosil knihy z otcova nakladatelství. Jedna z nich byla staročínská „Kniha proměn" (I Ching), která pak rozhodujícím způsobem ovlivnila Cageovu kompoziční techniku.
Umělecký život však Wolffa nezlákal. Odešel studovat a na zůstal v univerzitním prostředí jako učitel latiny a starořečtiny. Ale i v hudbě šel dále nezávislou cestou – směrem ke stírání rozdílů mezi tvůrcem, interpretem a posluchačem.

Pro klasicky školeného profesionála může být v porozumění hudbě Christiana Wolffa paradoxně odborné vzdělání překážkou. Je zde příliš málo toho, na čem se zakládá jeho hudební zkušenost – nemá se takzvaně „čeho chytit." Není pak divu, že Wolffovy skladby často vyznívají lépe v interpretaci amatérů. Christian Wolff nakonec – při veškeré intelektuálnosti a sofistikovanosti svého hudebního myšlení – není nějakým elitářským autorem hermetických výtvorů pro zasvěcence. Naopak! Jeho hudba počítá daleko více s tzv. „obyčejnými lidmi" a v určitém směru se jim přibližuje více než běžná „populární klasika" – jen je třeba oprostit se od navyklého snobismu koncertních posluchačů, pro které se hudba scvrkla na pouhý symbol kulturnosti, a začít skutečně naslouchat...

John Cage ve své slavné přednášce 45´for a Speaker říká: Napadlo mě něco o hudbě Christiana Wolffa: jediný přístup k ní je náhle naslouchat, podobně jako musíte náhle kýchnout, když jste nachlazeni ...

Daleko více než k jakékoliv běžné koncertní hudbě (ačkoliv právě na ní od dětství vyrůstal) odkazuje tvorba Christiana Wolffa k autentickému projevu lidových a dělnických písní (častý materiál jeho skladeb), na druhé straně pak k hudebnímu myšlení gotiky a renesance. Zároveň jsou tu i výrazné vlivy nehudební: politické smýšlení, osobností rysy (už Leoš Janáček si všiml, že „za hudbou je skladatele vždy poznat") a zejména poezie. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří chápou hudbu jako „drama", „vědu", „náboženství" nebo „šoubyznys", jsou skladby Christiana Wolffa jakousi znějící poezií.

Specifickým rysem Wolffovy hudby je pak velmi zvláštní humor – ona těžko uchopitelná schopnost vynalézat nezvyklé situace a nacházet neobvyklá řešení, která nás tak zaskočí, že se v člověku něco uvolní a projeví se smíchem.

Při setkání se skladbami Christiana Wolffa si můžeme uvědomit kolik nabubřelosti a patosu či sentimentu obsahuje standardní koncertní repertoár, přesněji řečeno: je tak hrán, a všichni jsou na to zvyklí... U Wolffa však takovýto interpretační přístup nefunguje, je to hudba v zásadě radostná a zvukově transparentní, která nesnáší jakékoliv předstírání – nenasazuje si žádnou obvyklou masku.

Na druhé straně však skladatel chce, aby hudebníci došli k porozumění sami. Nic jim nevnucuje. Nikdy jsem nedokázal jeho nekonečnou velkorysost a laskavost pochopit. Až jsem se setkal se starým zenovým příběhem: Jednoho dne zapomněl klášterní kuchař osolit polévku. Všichni napjatě čekali, jak na to Mistr zareaguje. Ten však polévku snědl, ani nehnul brvou. Tehdy někteří pochopili, že v tom spočívá Umění života – nečekat navyklou chuť, sníst svou polévku neosolenou.

Psáno pro kulturní čtrnáctideník A2.