Šimon Voseček: Opery asi umím nejlíp

Šimon Voseček
Šimon Voseček

Říká dvaačtyřicetiletý česko-rakouský skladatel Šimon Voseček, když má najít hlavní oblast svého skladatelského zájmu. A faktem je, že po jeho operní prvotině Soudničky ještě ze studií na Pražské konzervatoři, ale hlavně po mimořádném úspěchu jeho opery Biedermann a žháři ve Vídni v roce 2013 i po následující opeře Hybris se o něm píše právě jako o operním skladateli. Letos si u něj novou skladbu objednal MHF Pražské jaro.

V popiscích k Vosečkově nové skladbě, která zazněla na Pražském jaru dva dny po skladatelově rozhovoru ve Vizitce, se dočteme o „morčeti s kontaktními čočkami“ a „životě rozemletém v mixéru“. To se skladateli skutečně zdálo, a tak to do své lehce pesimistické skladby mířící ke světu spánku, bdění i nočních můr, prostě vetkl. Šimon Voseček má vůbec rád neotřelé názvy pro svá díla: Migréna, Pěsti, Plešatění, Spermie, V kyselé lázni (v níž rozkládá smyčcové kvarteto). Motivace je jednoznačná:

Snažím se, aby v publiku vznikl nějaký film. Je mi celkem jedno, jaký ten film je, ale snažím se ho nakopnout tím titulem. Moje hudba je dost divadelní nebo filmová. Není abstraktní.

Šimon Voseček a Ben Glassberg

Komponuje v podstatě tradičně, i když převážně intuitivně. Potřebuje čistou strukturu. A vystavění hudební dramaturgie díla, která je pro něj důležitá už od studií u Otomara Kvěcha. „Ten vždycky přesně vystihl místo v partituře, kde ... „tady se ti začnou drbat“. Fokus na posluchače, na publikum si Šimon Voseček nese stále. Odpoutání současné hudby od publika vedlo podle něj k tomu, že se soudobí skladatelé vmanévrovali do naprosté bezvýznamnosti. „Samozřejmě, že dělám, co mě zajímá, ale v momentě, kdy by mí přátelé přestali chodit na moje koncerty, byl by to pro mě problém.“

Moje biografie v Čechách byly dlouho vlastně cimrmanovské: v roce 2002 se odstěhoval do Vídně a od té doby jsme o něm neslyšeli.

Čtěte takéMám tvůrčí svobodu. Nepředepisuje se mi, kterým směrem by mělo jít moje hudební myšlení, říká Šimon Voseček

Momentálně má přátele především ve Vídni. Odstěhoval se sem v roce 2002 a od českého hudebního dění se tak odstřihl. Ve Vídni komponoval menší skladby a pracoval na Biedermannovi podle románu švýcarského spisovatele Maxe Frische. Když pak byla opera v roce 2013 uvedena, a to se skvělým inscenačním týmem a v ideálním prostoru Semperova depozitáře, byl to Vosečkův triumf. Sám ho popisuje jako „jediný opravdový úspěch, na který se nabaluje téměř vše, co od roku 2013 dělám“. Biedermann a žháři se hráli ve Velké Británii, v Itálii, v Německu. Nová čerstvě dopsaná opera (a to „pod totálním tlakem“) se bude zanedlouho dávat v belgickém Gentu, pak bude putovat do Černé Hory, Aix en Provence, Lucemburska, Helsinek, Itálie a možná… i do Prahy!

Přes tyto nesporné úspěchy, včetně objednávky Pražského jara, uživit se výlučně kompozicí, byť v současnému umění přející Vídni, je podle něj mimořádně obtížné. Asi by to šlo, ale bez podpory blízkých by to byl stres. Ten odbourává i tím, že píše a zpívá šansony a líbí se mu v roli performera jedné menší vídeňské divadelní společnosti.

Divadlo je příjemné v tom, že člověk může dělat věci, které neumí a které překračují jeho hranice.