Shopping and Fucking

Ústecká inscenace byla očekávána nejen kvůli některým, řekněme choulostivým scénám a tématům, které se v textu objevují, ale také kvůli osobě režiséra, budoucího šéfa činohry Národního divadla. Michal Dočekal ve svém domovském Divadle Komedie zaujal současně pojatými inscenacemi klasických látek, ovšem do dramatu, které by přímo reflektovalo dnešní dobu, se dosud nepustil.

Ravenhillova hra představuje jakousi přehlídku krizových symptomů současné euroamerické společnosti, které mají svůj kořen - jak prohlašuje autor prostřednictvím jedné z postav - ve zbožštění peněz. "Civilizace jsou peníze. Peníze jsou civilizace," říká postava Briana - a před diváky defilují obrazy drogové závislosti, homosexuální prostituce, všepohlcujícího fastfoodového konzumu.... Je ovšem otázka, nakolik se již tyto negativní projevy západní civilizace staly přirozenou součástí naší společnosti nebo zda pro českého diváka budou na jevišti stále působit pouze exkluzivním a senzacechtivým dojmem.

Michal Dočekal se ve své inscenaci staví k Ravenhillově textu čelem, nesnaží se jej obcházet nějakým komickým zlehčováním - jak už jsme také byli u nás u jiných nastudování cool dramatiky svědky. Jeho přístup k textu je seriózní, vážný, přesto v inscenaci chybí to nejpodstatnější - patrný důvod, proč text vlastně realizuje. Dočekal ho dokáže zabalit do příhodných modernistických kulis, vsadit do výstižného prostředí asepticky konzumního světa, ale výklad textu a režisérův postoj k Ravenhillově hře v inscenaci schází. Představení plyne v řemeslně dovedném, ale až na výjimky nevzrušivém duchu.

Režisérova bezradnost, co si s hrou počít, se odráží i v pojetí postav. Herecké výkony k sobě navzájem nejdou příliš dohromady, uniká nám i motivace, proč je vystupování hrdinů takové, jaké je. Lulu v energickém podání Nataši Gáčové je až nepochopitelně rozhodnou, dominantní bytostí v daném prostředí bezcílných existencí. Její partner, bisexuál Robbie, působí v nejistém ztvárnění Jana Bidlase poněkud zakřiknutě a neurčitě. Z postavy Briana, ztělesnění a vyznavače kapitalistických hodnot, vystihuje Jaroslav Achab Haidler prakticky jen jednu tvář - vnější uhlazenost a distinguovanost, méně už onu ďábelskou pragmatičnost, která se skrývá uvnitř. Roman Zach a Jiří Černý se pak víceméně přidržují tradičních týpků outsiderů společnosti.

Logo|foto:Český rozhlas

Zvýšená očekávání, která provázela inscenaci Michala Dočekala, se nenaplnila. Je otázka, nakolik byl zmíněný titul skutečně volbou samotného režiséra, či zda režisér nebyl pouze dotlačen ke hře odpovídající ambicím a veskrze současné dramaturgii Činoherního studia.