S.H.A.M.A.N.E.S

(…) Řekl bych, že toto album je pro celkovou současnou hudební produkci nejen v jazzové oblasti dost typické. A musím dodat, že pro mě je to trend nepříliš blahý. Zpěvačky i další hudebníci se tváří lehce nepřítomně, dívají se kamsi do široka, ovlivněni jakoby duchovním rozměrem ať už textů nebo hlasových poletů. Dost často se k tomu přidává jakési komíhání ruky v prostoru, jakoby doplňující hlasové poryvy zpěvaččiny. Neboť většinou jde o dívky. To se u Anne Paceo objevuje zřídka, obě ruce jsou zaměstnány bicími. Ale jinak se toto komíhání prolíná i její hudbou. Řekl bych, že tyto postupy poněkud zastupují razanci, výboje, nutný výrazný hlasový rozsah a důraz, na jaký jsme bývali zvyklí. (…)