Sergej Rachmaninov: Klavírní koncerty

(…) Vondráček před časem čelil v odborném tisku výtce, že hraje až svévolně, neusazeně. Je to věc názoru. Stejně tak je výstižné, že hudbu nehraje, ale žije…. K hudbě Sergeje Rachmaninova každopádně taková osobně opravdová živelnost, které je schopen, naprosto výstižně patří. Melodie tečou v nesentimentální epické šíři, nárazy emocí jsou rozvrásněné, naléhavé. Lukáš Vondráček hraje mimořádně robustně, je schopen oslnivé virtuozity, ale ne samoúčelné. A dokáže se stejně tak dobrat naopak hluboké intimity. Na prvním místě má vždy výraz – a jeho hra působí přirozeně. Nechme stranou úvahy, jak by natočil Chopina… S hudbou tohoto dvojalba stoprocentně souzní. Noty se mu řinou pod rukama, jeho přednes nemůže nechat nikoho netečným. Tomáš Brauner k jeho hře za pultem Pražských symfoniků vytváří rovnocenně vášnivý, ale přesto citlivý kontrapunkt. (…)