Semjon Byčkov: Myslím si, že nyní máme příležitost přehodnotit náš vztah k přírodě a ke světu, a můžeme přemýšlet o společné budoucnosti

Česká filharmonie oslaví své 125. narozeniny. Připomeneme si tak bohatou a jedinečnou historii tohoto orchestru. To přirozeně znamená, že česká hudba bude v příští sezóně hrát velice důležitou roli. Já osobně budu například dirigovat tři poslední symfonie Antonína Dvořáka nebo skladbu Mysterium času od Miloslava Kabeláče. Víte, je to pro mne v případě prvního jmenovaného skladatele opravdu velmi symbolické, protože to byl právě Dvořák, kdo kdysi dirigoval úplně první koncert České filharmonie. A to je vazba, která je důležitá pro kterýkoliv orchestr, jehož počátek je spojován s některým z největších skladatelů hudební historie. A v tomto případě je to o to důležitější, že Dvořák byl přímo odsud, z Čech.

Navážeme tak na historii, ale v určitém protipólu k ní se budeme věnovat i hudbě zcela současné. V takovém hudebním dialogu. Ve světové premiéře tak uvedu Pražskou symfonii od Deteva Glanerta a také Koncert pro klavír a orchestr od Thomase Larchera se sólistou Kirillem Gersteinem. Tato díla vznikají přímo pro Českou filharmonii a jsou mezi celkem čtrnácti skladbami, které jsme objednali u vynikajících českých i zahraničních skladatelů. Pokračujeme tak v našem poslání vytvářet soudobou klasickou hudbu. 

Zmínil jste, že uvedete Mysterium času od Miloslava Kabeláče. Proč jste si vybral konkrétně tuto skladbu? Čím vás oslovila?

Víte, je to dílo, které jsem poznal už poměrně dávno, před asi čtyřiceti lety, kdy už jsem žil ve Spojených státech amerických. Bylo to tedy ještě před tím, než došlo k pádu Železné opony, tedy někdy na počátku osmdesátých let. A to byla ještě doba samotného Kabeláče, který nedlouho před tím zemřel, a to v Československu, v prostředí určité izolace, mimo západní svět, který v té době nemohl zcela poznat a docenit jeho tvorbu. Na rozdíl třeba od tvorby Dvořáka, Janáčka nebo Martinů. Osobně jsem byl vždy fascinován Kabeláčovou hudbou a konkrétně touto skladbou, proto jsem moc rád, že ji budu moci dirigovat nejen v Praze, ale také třeba Amsterodamu. Je to úžasná hudba, česká hudba, která zatím nepatří mezi ty úplně nejznámější.  

Jedním z repertoárových pilířů 125. sezóny České filharmonie bude hudba Gustava Mahlera, což je skladatel, jehož tvorba vás provází prakticky celým vaším profesním životem… 

Gustav Mahler je skladatel, se kterým jsem svázán prakticky od dětství. Když jsem vyrůstal v někdejším Lenigradě, studoval jsem na Glinkově hudební škole. A v té byl koncertní sál, ve kterém zkoušela a koncertovala Lenigradská filharmonie. Mezi jednotlivými hodinami výuky, které trvaly čtyřicet pět minut, byla vždy čtvrthodinová pauza, o které jsem vždycky běžel do koncertního sálu a poslouchal jsem, co se tam v tu chvíli děje. Vždy jsem tam mohl zůstat tak maximálně deset minut. Jednou, bylo mi asi dvanáct let, jsem takhle přiběhl do sálu, kde bylo naprosté ticho. A najednou jsem uslyšel doslova magický zvuk. Vůbec jsem nevěděl, o co to je. Ale bylo to něco tak mimořádného, čím jsem byl úplně zasažen, že jsem se zapomněl vrátit zpátky do třídy.

Pak jsem šel po ulici a viděl jsem všude plakáty, které avizovaly koncert Lenigradské filharmonie, na jehož programu má být Třetí symfonie od Gustava Mahlera. A to byla přesně ta skladba, kterou v sále zkoušeli, konkrétně její poslední část. A tak jsem poznala Mahlera, prostřednictvím poslední části jeho Třetí symfonie. A tato hudba mne pak provázela prakticky celým mým uměleckým životem. A když jsem přemýšlel o dalším repertoáru, kterému se budu chtít s Českou filharmonií věnovat, volba padla logicky právě na Mahlera. A po velkém projektu skladeb Petra Iljiče Čajkovského, který jsme loni realizovali pro vydavatelství Decca, jsme se rozhodli natočit komplet symfonií Gustava Mahlera. Jeho První a Pátá symfonie tak budou součástí i repertoáru příští sezóny České filharmonie.

Zmínil jste poslání České filharmonie – zadávat k vytvoření a interpretovat soudobou klasickou hudbu. Na základě jakých kritérií jste vybírali jednotlivé skladatele? Mám na mysli především ty, jejichž díla uvedete v příští sezóně…

Hudbu Detleva Glanerta a Thomase Larchera jsem si pro sebe objevil už před určitou dobou. Oba tito skladatelé patří mezi ty, jejichž tvorba mne extrémním způsobem oslovuje. Jejich hudební jazyk je absolutně rozdílný, ale je jedna věc, která je spojuje. Vycházejí z výsostné tradice evropské hudby. Před čtyřmi lety jsem s Vídeňskými filharmoniky uvedl ve světové premiéře Larcherovu 2. symfonii, která vznikla na jejich objednávku. Pak jsem ji dirigoval ještě v New Yorku a v Londýně. – Hudbou Detleva Glanerta se zabývám už asi dvacet let. Před časem jsem v Kolíně nad Rýnem i natočil jeho vynikající symfonickou skladbu Teatrum bestiarum. Kdybychom teď nebyli s Českou filharmonií nuceni vzhledem k pandemii koronaviru přerušit koncertní aktivity, před měsícem bychom v Rudolfinu uvedli Glanertovo Requiem za Hieronyma Bosche. To se ale určitě v budoucnu na náš repertoár vrátí, protože bych byl moc rád, aby ho pražské publikum poznalo. V příští sezóně uvedeme ve světové premiéře Glanertovu Pražskou symfonii, což je dílo na text Franze Kafky. Vzorem mu byla Mahlerova Píseň o zemi. V tomto případě je to skladba určená pro mezzosoprán, bas a orchestr. V tuto chvíli nemáme ještě k dispozici kompletní partituru, dílo vzniká, ale na podle toho, co už bylo zkomponováno, jsem přesvědčen, že to bude něco velmi působivého a dojemného.