Schody vedoucí jen vzhůru

Pro mě schody vedoucí jen nahoru byly od nejútlejšího dětství pražské nuselské schody. Zdolat těch mnoho desítek, možná nějakou tu stovku stupňů, nikdy jsem neměl sílu schody spočítat, od paty vinohradského tunelu až po samu Zvonařku byl pro mě jednoduše záhul. Pravda potkával jsem proti sobě hopsající jedince, kteří si to valili dolů, jakoby se nechumelilo a jakoby, alespoň tedy v mých dětských očích, schody nevedly jen jedním směrem. Když jsem se vracel zpátky do Nuslí, nikdy jsem po těch schodech nešel. Uvízla ve mně patrně otcova rada, platící pro horské túry, a já ji vztáhnul i na svá toulání periferní Prahou, nikdy nechoď tak, abys ztrácel výšku.

Vracel jsem se proto tramvají. Jezdívaly tu čtrnáctka a trojka. Vlastně nechápu, proč jsem tento způsob putování na Zvonařku volil, proč jsem se trmácel nahoru po schodech, abych pak dolů jel tramvají? Prostředkem schodů se táhlo a dodnes táhne zábradlí, správně po pražsku „klandr“. Po klandru jsem jezdíval strašlivě rád. Tomuto jsem se ale vyhýbal. Asi proto, abych nejprve nabral výšku, a potom ji neztrácel?

Onehdá jsem se vypravil na Svatý kopeček u Příbrami. Ze zvědavosti. Když byla moje maminka malá, jezdívala sem se svou zbožnou babičkou na poutě. Nahoru na Kopeček se pravidelně promodlívávaly po schodech, které zastřešeny vedly a dodnes vedou z úpatí kopce až po poutní kostel. Nahoru se tedy putovalo po kolenech. Dolů normálně, po cestě. Na každém schodu se zastavily, pomodlily otčenáš a zdrávas, babička přitom stihla zkontrolovat, zda moje maminka modlení nešidí, a když doputovaly po schodech až na poslední stupeň, měla maminka kolena zkrvavená a prodřená málem až na kost. Nevím, jestli tohle právě pánbů chtěl.

Poslední takové schody mám spojeny s dědečkem. Dodnes se zdvíhají podél vykotlaného lomu, nedaleko bývalého koncentračního tábora v Mauthausenu. Po těch schodech chodili novodobí otroci zásadně nahoru. V lomu jim esesáci naložili kameny na hřbet a oni je vlekli po schodech vzhůru. Zahynuli kulkou esesáka, když ještě na schodech pod nelidskou tíhou kamene klesli, nebo se jim podařilo vystoupat až na poslední stupeň a tam si s nimi nacisté zahráli hru na parašutisty. Přinutili je, aby skočili do lomu. Během letu měli zkoušet plachtit tak dlouho, dokud na dně nenalezli smrt, v tomto případě vpravdě vykupitelskou. Jedním z parašutistů byl i můj dědeček. Tak tohle pánbů určitě nechtěl.

Asi není dobře, když něco vede jen vzhůru. Ne každá výšina je totiž povznášející. Vykoupení tu čekat nemusí, prokletí za to ano.

Ostatně toho je i tak všude dost a dost.