Sama cesta do Santiaga de Compostela
Dokument studentky brněnské JAMU Veroniky Pospíšilové Sama cesta zachycuje její pouť do druhého největšího poutního místa Evropy Santiaga de Compostela. Přibližuje autorčin osobní prožitek z putování, bolest, horko, pocity, myšlenky, setkání s poutníky a nakonec dosažení cíle cesty. A umožňuje posluchači být s autorkou přímo na cestě, na níž se může odehrát cokoli.
Santiago de Compostela - více než stotisícové město ležící na severozápadním výběžku Španělska v provincii Galície s velkou katedrálou - je už od středověku jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Katedrála, v níž jsou uloženy ostatky svatého Jakuba staršího, je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině El Camino de Santiago. Na tuto pouť, jejímž symbolem je mušle hřebenatka, se každoročně vydávají tisíce poutníků a poutnic.
„Před rokem jsem vyšla poprvé. Vydala jsem se na cestu, kterou jsem neznala, v zemi, kterou jsem nikdy před tím nenavštívila a jejíž jazyk mi zněl exoticky a vůbec jsem mu nerozuměla. Za sebou jsem nechala rodinu, přítele, mé město, mé zázemí, mé jistoty, stres a ruch Brna, a přede mnou čekalo poznání, vyčerpání, eukalypty a 350 km na výběžek Finisterre, na „Konec světa“. Camino Portugués, léto 2012. O rok později, v létě 2013 jsem již půl roku žila v Madridu, toho času na studijním pobytu. V březnu zemřela babička. V srpnu jsem vyšla znovu. Tentokrát jsem za sebou nechala obrovský Madrid a vydala jsem se na cestu severní – Camino del norte, před sebou 600 km. Tuto cestu jsem věnovala babičce. Každý den, každou chvíli, každý krok….“ Slova autorky dokumentu Veroniky Pospíšilové.
Motivy poutníků, kteří se vydávají na pouť do Santiaga, jsou různé. Pro některé z nich je cesta splněním celoživotního snu, prostorem pro modlitbu a meditaci, pro jiné třeba jen sportovním výkonem. Pro každého člověka má cesta svůj vlastní význam. Obtížná a dlouhá cesta do Santiaga se pro mnohé stává symbolem životní pouti a říká se o ní, že přijme každého, kdo po ní jde. Do Santiaga se vydalo i mnoho Čechů, známé jsou například cestopisy katolického kněze, jezuity a sociálního pracovníka Františka Lízny, novinářky Pavly Jazairiové, výtvarníků Ivana Kolmana a Jiřího Šťourače, evangelického kazatele a lékaře Zdeňka Susy a dalších.
V druhé polovině Čajovny uslyšíme vyprávění tří „obyčejných“ poutníků – Blanky Tomasové, Marie Mazancové a Karla Františka Tománka. Každý z nich prožíval svou cestu do Santiaga jinak. Jejich příběhy a pocity z cesty dokazují, že cestu netvoří pouze vnější podmínky, ale především sám poutník.
Dramaturgie: Gabriela AlbrechtováMistr zvuku: Tomáš MikyškaNatočeno pro řadu Hry a dokumenty nové generace.
Nejposlouchanější
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Jelena Mašínová: Motýlí smrt. Strhující milostná tragédie odvyprávěná v 18 telefonických rozhovorech
-
Podoby přitažlivosti. Povídky Miloše Urbana, Hany Lundiakové, Kateřiny Rudčenkové a dalších autorů
-
Harper Lee: Jako zabít ptáčka. Tragický příběh černocha křivě obviněného ze znásilnění bílé dívky
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka