Ruce Venušiny

Scénický průřez básníkovým dílem režíroval Ivo Krobot za hudební spolupráce Vlastimila Třešňáka a scénografické spolupráce Jany Zbořilové. Choreografie se ujala Nina Vangeli a na scénáři se kromě Krobota podíleli mladá Kateřina Mocová a zkušený Miloslav Klíma.

Kromě básní - od těch něžně poetických až po ty zhutnělé a ztěžklé blízkostí smrti - v Kolowratu zaznívají úryvky ze Seifertovy vzpomínkové prózy Všecky krásy světa, část proslovu k udělení Nobelovy ceny za literaturu a reflexe interpretky Vlasty Chramostové na setkání s obdivovaným básníkem v období jejího Bytového divadla. Inscenace nechce být recitačním večerem ani literárním pásmem. Tvůrci projevili pochopitelné ambice zpřítomnit životnost Seifertovy poezie a jeho vidění světa scénickými prostředky.

Mladý pár, vytvářející životem ještě neopotřebovaná alter ega zralé dvojici protagonistů, je veden především k pohybovému výrazu. Alternující posluchači konzervatoře inscenací většinou eroticky protančí. Vlasta Chramostová a Jan Hartl, zosobňující postavy lakonicky nazvané Muž a Žena, se ohlížejí ironicky posmutnělým pohledem do minulosti z pozice těch, kteří už téměř všechno prožili, stále však ještě nejsou prosti úžasu nad dary a údery života. Jejich nostalgicky chápavé pozorování milostných hrátek mladičkého páru by mohlo trochu zavánět voyerstvím, kdyby jím neprostupovalo vědomí nenávratně ztraceného. To třeba když stará žena napovídá dívce šepotem dávno odeznělé verše a postrkuje ji místo sebe do zóny milostného rozechvění. Generační rozdíl mezi představiteli Muže a Ženy skřípe o hranice vkusu díky cudnému výrazu interpretů jen tu a tam. Jako by pietní úcta vůči básníkovi prodchnula i chování protagonistů. Což platí zvláště pro noblesní projev Jana Hartla. Chramostová má zase ve svém výrazu něco z osudové nadčasové heroiny, jejíž patos zde tlumí do subtilnějších poloh.

Co však v Kolowratu vinou všudypřítomné piety postrádáme, je dramatická síla jevištního výrazu, adekvátně podporující lyrickou sílu básníkova slova. Mladí poletují, staří popocházejí. Přesto se v hledišti nemohu ubránit dojmu trochu statického sdělení, že kdysi žil jeden obdivuhodný básník. Spíše než tóny inscenované poezie zní z jeviště povzdech inscenované vzpomínky.