Římské elegie. Pásmo z veršů ruského exilového básníka Josifa Brodského a hudby Sergeje Prokofjeva

V těchto úzkých ulicích, kde už pouhá
myšlenka, byť jen na sebe, musí uvíznout v zauzlených
závitech mozku, co světem už hezky dlouho
se nezaobírá, tu vzrušen, tu vysílený
měříš botama Fora a náměstí, od kostela
k jinému kostelu, od kašny k další kašně.

Báseň do sebe pojme vše – ostatně autor ve zmíněném proslovu sám vzpomíná tvrzení Anny Achmatovové o tom, že slova rostou ze smetí. Tady jsou to „skořápky kupolí, páteře věží“ věčného města a všudypřítomný jas:

Světla je tady tolik, že by ho nebylo málo
na další vesmír.

Josif Brodskij, který první roky svého života prožil jako hladovějící dítě v obleženém Leningradu, začal psát básně jako velmi mladý a také se velmi brzy dostával do střetu s režimem. Do nuceného exilu odešel v roce 1972 a usadil se v USA. Kromě básní se věnoval esejistice, kterou máme možnost několika soubory ocenit i v českých překladech.