Režisér Michal Hába: Nechci lidi naštvat. Chci je vyprovokovat k přemýšlení

9 fotografií

Drží se ho nálepka kontroverzní autor, ačkoliv sám sebe vnímá spíš jako režiséra, který svou tvorbou reaguje na politický a společenský vývoj. „Neusiluju o provokaci, nechci lidi naštvat,“ řekl divadelní režisér Michal Hába ve Vizitce. „Spíš je chci vyprovokovat k přemýšlení, což ale může vyvolat efekt, že se naštvou.“

V Hábově inscenaci Hráč, připravené na motivy novely F. M. Dostojevského, zazní heslo „všechnu moc imaginaci“. A právě to Michal Hába svou prací zamýšlí – rozproudit divákovu představivost, donutit ho k vlastní interpretaci. To přesto, že divadlo je podle jeho slov v současné době zahnané do kouta. „Mladí lidé mu moc nevěří, mají ho za obstarožní záležitost. Divadlo je svou názorovostí dost uzavřené, stále se v něm často řeší jen hodnoty a krása, což se svou tvorbou snažím měnit,“ konstatuje.

Míchat žánry? Dnes snad nic neobvyklého

Hábovy inscenace v současné době hrají pražská divadla Komedie a Venuše ve Švehlovce, brněnská Husa na provázku a královéhradecké Klicperovo divadlo. Ať už pracuje se svou skupinou Lachende bestien nebo jako hostující režisér, paralelně s režijním záměrem svádí vnitřní boj s tím, aby nepodlehl konformnímu pojetí divadla.

Sláva a pád krále Otakara|foto: Patrik Borecký

„Když se mi po Ceně Josefa Balvína za představení Pornogeografie s Lachende bestien otevřela cesta do divadel, pochopil jsem, co dokážu. Že umím udělat představení, do kterého dostanu podvratnou myšlenku, zároveň se ale nemusí stáhnout po dvou reprízách, protože na něj chodí lidi. K tomu, co je smysl inscenace a jestli si nenamlouvám, že je stále ještě nonkonformní, se ale jako autor pořád v duchu musím vracet,“ přiznává.

Čtěte také

Roman Sikora: Dobré divadlo je politické

Michal Hába ve svých hrách rád dekonstruuje významy. Staré texty obohacuje o nové významy – platí to pro jeho inscenace Ibsenova Nepřítele lidu i Grillparzerovy Slávy a pádu krále Otakara. Pohrává si s žánrovými šuplíky, což už prý na rozdíl od divadelní kritiky považuje za něco samozřejmého. Divadlo, které se uchyluje ke klasickému vyprávění, ale za mrtvé nepovažuje. „V Hradci Králové teď zkoušíme klasickou hru Kdo se bojí Virginie Woolfové? Sdělení této hry chci zkusit předat po intuitivní rovině.“