Režisér Jan Frič: Je dobré mít na paměti, že konec světa je za dveřmi. Jedině tak se tady dá být
Má smysl pro humor, zároveň dokáže vyhmátnout klíčová témata lidské existence a dát jim podobu, kterou si leckdo nepředstaví ani v divokém snu. Práci pro Národní divadlo vyvažuje režírováním na malých, generačních scénách, obklopen přáteli. Režiséra Jana Friče do Vizitky pozvala Markéta Kaňková.
Jako malý kluk chodil Jan Frič do dětského studia Divadla Labyrint. Nebyl to pro něj klasický dramaťák, spíš setkávání s kulturou a příležitost, jak poznat zajímavé, často nedramatické texty. „Formovalo to mou představu o divadle a nastartovalo mé dnešní vidění věcí,“ řekl ve Vizitce.
V období, kdy se chtěl na divadlo vykašlat, viděl na festivalu Stodůlecký píseček představení Společnosti doktora Krásy. „Bylo to jako zjevení. Dal jsem si tři piva a oznámil jim, že se stávám jejich členem. Petr Lanta, který soubor vede, mě naučil, jak pracovat s textem a jak divadlo promýšlet,“ popisuje další iniciační setkání. „Spolu s Pitínského inscenací Sestra úzkost jsou tohle tři důvody, proč teď sedím tady ve studiu.“
Čtěte také
V šestatřiceti letech má za sebou šest desítek inscenací. Čtvrtou sezonu je kmenovým režisérem Národního divadla („jsem poprvé v životě zaměstnán, mám stravenky a můžu jít na oběd do kantýny“), nadále ale spolupracuje i s menšími scénami, například A studiem Rubín nebo generačně spřízněnou Divadelní společností Masopust. Před pěti lety s ní vytvořil inscenaci O hezkých věcech, které zažíváme, která je pro něj dodnes jednou z nejoblíbenějších.
Důležitost rozpletení kruhů
Ve Vizitce si Jan Frič nechal zahrát skladby z jím režírovaných projektů Král Oidipus (Národní divadlo), Hlad (inscenace hraná v Divadle Na zábradlí s Divadelní společností Masopust) a z „rubínského“ Burnout aneb Vyhoř!. Celý pořad ale otevřela skladba Kruhy Psích vojáků. Citací ze skladby své oblíbené skupiny odpověděl i na dotaz, co je pro režiséra, jenž vyšel z divadelního undergroundu a autorského divadla, největší výzvou - rozplést kruhy. Kruhy významů, důvodů, motivací.
Naposledy se o to pokoušel v inscenaci Koncové světlo, které mělo v Národním divadle na Nové scéně premiéru na konci února. Autoři se v ní původně chtěli zabývat smrtí a světlem na konci tunelu, inscenace má ale nakonec jiné vyznění. „Ve výsledku jde o okamžik, který se děje pořád. Aby mohlo vzniknout něco nového, musí zaniknout to staré. Čerpáme z filozofie i mýtů, ze kterých dramaturg Jan Tošovský připravil textovou montáž,“ vysvětluje. „Pocit, že brzy přijde zánik, mají lidé odnepaměti. Je to hnací motor lidstva, je potřeba mít neustále na paměti, že konec světa je za dveřmi, jedině tak se tady dá být.“
Čtěte také
Kritika Koncovému světlu vytýkala neúnosnou délku, při „oprašování“ se ho proto Jan Frič pokusí zkrátit. Ještě než se ale divadlo opět otevře, nabízí jeho tým ke sledování youtubový kanál s obsahem uzpůsobeným koronakrizi. V neděli 24. května pak bude činohra Národního divadla včetně Jana Friče posledním účinkujícím, který se představí v prostorách holešovické tržnice v rámci projektu Art Parking. Na programu jsou hudba a skeče.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Jan Frič detailně popisuje svůj přístup k dramatizaci „velkých kusů“, jakými jsou například Faust nebo Král Oidipus. Mluví také o tom, co ho vedlo k přípravě představení Burnout aneb Vyhoř! v pražském Rubínu, proč Národní divadlo zakoupilo do svého fundusu speciální syntezátor a na čem právě pracuje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
