Revizor

13. prosinec 2006

"V Revizorovi jsem se rozhodl sebrat na jednu hromadu všechnu špatnost..." (N. V. Gogol) Národní divadlo uvedlo v budově Stavovského divadla premiéru nového nastudování Gogolovy groteskní hry Revizor. V roli fiktivního kontrolora Chlestakova vystoupil Saša Rašilov, jehož dědeček hrál v Revizorovi Hejtmana v roce 1948 v režii Jindřicha Honzla.

Interpretace režiséra Michala Dočekala a dramaturgyně Darii Ullrichové však do centra nestaví Chlestakova, o kterého se jedná, ale hejtmana Skvoznika-Dmuchanovského, který jedná a na kterého má jednání dopad. Hraje jej Miroslav Donutil, jehož tvář slibují propagační materiály - ovšem bez příznačného účesu, který v inscenaci jako první signál upozorní, že Donutil nehraje jen hejtmana, ale také karikaturu Jiřího Paroubka. Ačkoli to režisér nepotvrdil, Donutil elegantní stylizací markantně připomíná vrcholového, často zesměšňovaného politika. Do výroků o otravnosti "pisálků" a o tom, že se hejtman může stát třeba předsedou parlamentu (místo předepsaného generála), se přitom důrazně pokládá. Jak mnoho má, nebo nemá Paroubek společného s hejtmanem ruské maloobce první polovice 19.století, je na zvážení diváka.

Miroslav Donutil hraje Hejtmana příjemně umírněně až minimalisticky, jeho Hejtman je politováníhodná figurka s bolševickými manýry a s Paroubkovými gesty a intonací. Saša Rašilov odehrál premiéry se zraněnou rukou; úředník Chlestakov vyznívá nejasně, neutrálně a nevýrazně. Celý omyl se záměnou nevychází z Chlestakovova charismatu, ale z hejtmanova umíněného trvání na tom, že Chlestakov je revizorem. On je zatím neškodným trhanem s čírem na hlavě a v takřka exhibicionistickém plášti; tlachá a neví co; kromě domnělé funkce nemá nic, čím by vedl ostatní postavy k respektu a přehnané úctě; je v situaci jaksi "omylem". Sám zmaten děním si cpe úplatky do trenek - jeho potence se zvyšuje, tlachá dál a nakonec "jen tak" mizí na korbě náklaďáku vmáčknut do tuny nashromážděného harampádí. Jeho společník a sluha Osip (Jan Novotný) je přitom mnohem charismatičtější arciodporný bezdomovec s ostravským přízvukem, který se mění v elegantně hrozivého mafiána. Hejtmanova manželka a dcera (Jana Boušková a Magdaléna Borová) jsou postavy protivné a nijaké, jako by jejich jedinými vlastnostmi bylo aristokratické postavení v obci. Bizarní pár Bobčinskij - Dobčinskij (Jan Hájek a Vladimír Javorský) jsou dobře charakterizovaní koženkoví plži, kteří tlakují inscenaci vtipy, někdy podařenými, někdy ne. Inscenace se vyznačuje nadbytkem nepatrných, nezakomponovaných postav (Kupec, Kupcová, Miška, Inspektorova žena aj.)

Revizor

Scéna od Davida Marka je bohatá, složitá a naddimenzovaná, zahrnuje zasedací místnost normalizačního výboru, saunu, ubytovnu, bazén, nafukovací pohovky a sál na vesnické zábavy. Je propracovaná do detailů - od vybledlých čtverců na stěnách, kde viseli funkcionáři, po kamínka s umělým ohněm a umělou párou. Ze scénografie také vychází mnoho jevištních vtipů: Chlestakov chodí po vodě bazénu jako Ježíš, skartovač žere nejen všechny nepohodlné papíry, ale taky části těla zastupitelů, místnosti budov jsou rozloženy vedle sebe tak, abychom viděli do všech zároveň, z čehož plynou triky s dvojicemi dveří, které znamenají dveře jediné. Celkově je inscenace přegagovaná a příliš dlouhá.

Revizor

"Nenadávej na zrcadlo, když máš hubu křivou", zní reklamní slogan na Revizora v ND. Problémem ale je, o kterou tu křivou hubu se jedná. Na jedné straně stylizace výtvarná i herecká jasně odkazuje k 70. letům v Československu, na druhou stranu nepřehlédnutelně připomíná kontext současné politické situace, na stranu třetí (skrze překlad i některé mrazíkovské kostýmy) zůstáváme v Rusku. Tím se vyznění hry dostává do jakési univerzální společenské kritiky, výklad textu působí rozmělněně a nesoudržně.

Přesto a přes ostatní výhrady se domnívám, že Revizor je pozoruhodnou, v zásadě zábavnou inscenací a inteligentním příspěvkem do diskuse o funkční dramaturgii Národního divadla.

autor: Zuzana Malá
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.