René Levínský: Rekvalifikační kurz

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03429937.jpeg

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Úvod do práce s počítačem pod vedením školitele ing. Jaromíra Stromšíka. Rozhlasový portrét duše, která už dávno zbloudila v podivných zákoutích virtuálního světa. V hlavní roli Petr Vaněk. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Účinkují: Petr Vaněk, Robert Smolík, Jenovéfa Boková, Ester Geislerová, Tomáš Procházka a Petr Prokop
Dramaturgie: Renata Venclová
Zvuk: Dominik Budil
Hudba: Martin Ožvold
Režie: Johana Švarcová
Natočeno: v roce 2017

„ …tyhlety tři rozměry, k čemu to je? …já prostě cítím, že jsem dvojdimenzionální, někdo cítí, že je žena v mužském těle, někdo naopak, já jsem 2D v těle 3D…“ Prohlašuje o sobě hlavní hrdina rozhlasové hry Rekvalifikační kurz, kterou napsal dramatik René Levínský. Jeho ing. Jaromír Stromšík vede počítačový kurz pro klienty úřadu práce. Ve virtuálním světě, do něhož vstupuje skrze počítačovou obrazovku a klávesnici, se cítí jako doma, zatímco v běžném životě se orientuje jen s největšími obtížemi.

Jak autor přiznává, hra je inspirovaná skutečnou osobou Michala Kolesy, který byl až do své smrti v roce 2013 svého druhu fenoménem českého internetu. Michal Kolesa (†29 let), vystudovaný elektrotechnik v invalidním důchodu s mnoha osobnostními poruchami, žil se svou matkou a psem v malém bytě v Rakovníku. Proslul takřka nepřetržitou přítomností na internetu, který zásoboval různými technickými návody stejně jako podrobnostmi ze svého osobního života. S až dětskou důvěřivostí sděloval světu, kolikrát týdně se s matkou sprchují nebo že zbožňuje plavající ženy.

René Levínský (*1970) vystudoval teoretickou fyziku na pražském ČVUT. Je autorem víc než deseti divadelních her (např. Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, Harila, Klešice, Poincarého domněnka). Z jeho nejnovějších divadelních textů má Městské divadlo v Brně na repertoáru titul Dotkni se vesmíru a pokračuj, pro Naivní divadlo Liberec autor napsal hru Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy, pro Divadlo X10 zdramatizoval román Stanisława Lema Solaris.

René Levínský

Jak jsi se k Michalu Kolesovi dostal, upozornil tě na něj někdo?

Smrt Michala Kolesy v listopadu 2013 zaznamenala snad všechna média, ve virtuálním světě to byla opravdová událost, uživatelé Facebooku si měnili profilové fotografie na plavající ženy, v Respektu vyšla rozsáhlá úvaha Kamila Fily „Se smrtí Michala Kolesy přišel český internet o svou nevinnost“ s podtitulem „V jistém smyslu byl kombinací fotografa Miroslava Tichého a geniálního vědce Sheldona Coopera,“ což je, myslím, trefně řečeno. Smrti Michala Kolesy si tedy nešlo nevšimnout. A samozřejmě člověk cítil, že se jedná o cosi vykloubeného…

Reakce na Kolesovu smrt byly podivuhodnou směsí úcty a posměchu, nevím o nikom, kdo by ve své osobě tak přirozeně spojoval vysoké a nízké, lidskou zranitelnost a slabost s fascinací moderními technologiemi. Považuji Kolesu za mimořádně inspirativní osobu.

Do jaké míry je postava ing. Jaromíra Stromšíka složená z autentických prohlášení Michala Kolesy? A jaký typ osobnosti jsi chtěl svým monologem postihnout?

Stromšík, hlavní a jediný hrdina mé hry, je v porovnání s Kolesou úplný extrovertní štramák, hvězda komunikace, je dokonce schopen předstoupit před skupinu lidí a přednášet. Kolesa byl ke konci života již zcela neschopen kontaktů s lidmi, jeho sociální fobie dospěla do stádia, kdy téměř neopouštěl svůj byt. Důvod, proč ve své hře svým způsobem zjemňuji sociopatické sklony Kolesovy osobnosti, je čistě dramatický, já nepotřebuji Kolesu, který už kontaktu není schopen, potřebuju člověka, který ještě bojuje se svými běsy, ještě zcela nerezignoval na reálný život. Jednoduše řečeno: dramatický konflikt nahrazuji do jisté míry vnitřním konfliktem, kdy se v nitru mého hrdiny střetává jeho „Kolesa“ s jeho, řekněme, realističtěji orientovanou částí osobnosti. Výhoda tohoto přístupu je i v tom, že divák nebo posluchač má možnost se s hrdinou do jisté míry identifikovat, neboť, řekněme si to upřímně, každý máme v sobě svého „Kolesu“.