Realita i utopie. V Galerii Jaroslava Fragnera se ohlížejí za bydlením v první republice

Kurátory výstavy jsou architekti působící na Fakultě architektury ČVUT Michal Kohout a David Tichý. S nápadem představit téma budování československého státu a společnosti prostřednictvím bytové výstavby ve 20. a 30. letech přišlo Ministerstvo pro místní rozvoj právě ve spolupráci s Fakultou architektury ČVUT a kurátor David Tichý vysvětluje proč. „K tomu období pořád vzhlížíme jako k demokratické etapě, na kterou se díváme s určitým obdivem. Chtěli jsme ale ukázat i souvislosti, to, že vše v té době také nebylo ideální.“

Josef Polášek, malobytová kolonie města Brna, 1931–1933, Brno-Královo Pole, Skácelova 23–69, Purkyňova 48, 50, Vodova 51, 53, vnitřní dvůr. Foto: pravděpodobně Rudolf de Sandalo mladší. © Muzeum města Brna|foto: Galerie Jaroslava Fragnera

Snahou kurátorů bylo v prostoru Galerie Jaroslava Fragnera představit problematiku bydlení a výstavby komplexně. Poukazují také na to, jak téma v době první republiky rezonovalo, jak se diskutovalo a hlavně, jak moc se skutečně stavělo. Právě v tom je podle Davida Tichého první republika velkým vzorem. Ne vždy však architektonická scéna stačila včas reagovat na aktuální vývoj.

Evžen Rosenberg, nájemní dům v Praze-Holešovicích (čp. 422-423), detaily balkonu, 1936. Stavitel XVI, 1937–1938, s. 11|foto: Galerie Jaroslava Fragnera

Kurátoři rozdělili téma do deseti dílčích celků, o jejichž zpracování požádali historiky architektury. Pokračuje druhý kurátor Michal Kohout. „Stěžejní článek je státní podpora bydlení, další oddíly se věnují tomu, kdo všechno bydlení stavěl, potom jsou tam specifická témata jako třeba experiment, protože to byla doba, která byla plná zkoušení nových věcí a chtěla zlepšit i technickou kvalitu standandu bydlení.“

„Máme tu zastoupený nejen mainstream dobové architektury, ale také příklady utopického uvažování o architektuře. Troufám si říct, že jedním z nejvíce utopických aspektů představy o budoucím bydlení jsou kolektivní domy – taková představa komfortního domu s individuálními byty a širokou nabídkou služeb,“ říká historik architektury Huber Guzik. Tohoto liberálního architektonického konceptu, který měl napomoci ženské emancipaci, se ve 20. let chopila radikálně levicová avatgarda v čele s Karlem Teigem.

Rodinné domy na Spořilově. Zdroj: F. Rejl, V. Czumalo, A. Jungmann: Spořilov. Největší zahradní město Velké Prahy. Praha 2015, s. 50 |foto: Galerie Jaroslava Fragnera

Masarykova idea kolektivních domů došla naplnění například realizací komplexu tzv. Červených domů v pražských Holešovicích z let 1919-1923. Uzavřený blok se skládá z osmi pětipatrových domů s rodinnými byty, mezi nimiž jsou čtyři nízké pavilony. Měl několik společných provozů – jídelnu, tělocvičnu, jesle a školku. Dalším příkladem jsou domy ženských svobodáren. Naopak marxistický kolektivní dům se v Československu nepostavil ani jeden.

Kurátor výstavy Michal Kohout popisuje, v jakých podmínkách prvorepublikoví architekti pracovali a nakolik byli ve své tvorbě svobodní. „Myslím, že z velké části po svobodě netoužili, že spíš toužili po tom, aby se společnost jako celek o tuto problematiku zajímala.“