Reakce, kterými žijeme

Mysl samozřejmě reaguje na kdeco a nejrůznějším způsobem. Podat nějaký výčet je prakticky nemožné a posluchač by udělal lépe, kdyby minutu sledoval svá vlastní duševní hnutí. Například na ranní dopravní zácpu mysl reaguje tak, že ponoukne prsty, aby bubnovaly do volantu, o něco později možné dojde na vzteklé troubení doprovázené stížnostmi na to, že dnes už má auto každý idiot. Do toho se z autorádia ozve oblíbená píseň našeho bývalého partnera, kde je mu asi konec, mysl zabloudí do minulosti, a než se rozsvítí zelená, stihne si zopakovat sedm smrtelných křivd. Panebože, jak někdo může v tomhle svinstvu jezdit na kole, komentuje vzápětí, když kolonu aut míjí cyklistka v žlutých punčocháčích, a tak dále a tak dále. Zkraťme to, naše biografie je svým způsobem jen sledem našich reakcí.

První, kdo si té mizérie povšiml, byl nejspíš Buddha, který formuloval řetězec závislého vznikání. Mniši, řekl svým kumpánům v šafránovém rouchu, podívejte se na svůj život upřímně: to vede k tomu a tamto zase k něčemu dalšímu a to další ještě k něčemu dalšímu a takhle to na světě jde dál a dál. Jestli s tím chcete něco udělat, musíte ten řetěz někde rozpojit. A v jakém místě, mniši, ten řetěz můžete rozpojit? Jenom tam, kde jsou jeho oka spojená dohromady: ve vaší mysli.

Západní psychologie by nejspíš řekla, že uvědomělý člověk nereaguje, ale jedná. Ten rozdíl stojí za pozornost. Jde o to, že reakce vždy zůstává ve vleku původní akce a jako taková nikdy nemůže být svobodná – když do jukeboxu vhodíte drobné, Tina Turner zazpívá, ať chce nebo nechce. Oproti tomu jednání je princip založený na autonomii – jednáme podle svých vnitřních hodnot, podle toho, co považujeme za správné a bez ohledu na to, s čím jsme právě konfrontováni. Běžíme si svoje tempo, a pokud nám stačí dech, zpíváme si píseň svého života. Koneckonců naše cesta je to, co máme právě pod nohama a od toho nás nikdo nemůže odklonit.