Ranní úvaha Zdeňka Lukeše: Déjà vu 1989/2017
Když jsme v letech 1988 a 1989 chodili na manifestace, zprvu se zdálo, že to k ničemu nepovede.
Bývalo nás tam nejdříve málo a člověk propadal určité skepsi, neboť měl pocit, že většinu lidí arogance totalitního režimu netíží. Drastické zásahy bezpečnostních složek, jako kropení vodními děly, napadání demonstrantů, jejich zatýkání a výslechy, nebyly to nejhorší. Horší totiž bylo, že se o průběhu těchto akcí naše sdělovací prostředky buď vůbec nezmiňovaly, nebo je bagatelizovaly.
Prý nějaké skupinky výtržníků, samozvanců a zaprodanců se snaží narušit pořádek, zatímco ti slušní lidé chtějí klid na práci. Ještě, že tu byly „štvavé vysílačky“, jako Rádio Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, kde se referovalo přesněji o počtech a hlavně požadavcích manifestujících. Ovšem, internet, facebook, mobilní telefony a podobné vymoženosti tehdy nebyly k dispozici.
Navzdory tomu se však postupně počty demonstrantů zvětšovaly. Nárůst byl patrný zejména během tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Čím byla policejní brutalita větší, tím víc lidí dávalo najevo svou nespokojenost. Vše pak vyvrcholilo na podzim téhož roku 17. listopadu na Národní třídě a v přilehlých ulicích.
Čtěte takéhttps://vltava.rozhlas.cz/ranni-uvaha-zdenka-lukese-listopad-1989-v-mem-deniku-6229908
A pak na - již režimem tolerovaných – mítincích, které následovaly na Václavském náměstí a Letenské pláni. To už nebyly stovky nebo tisíce, ale statisíce občanů této země. A atmosféra již byla zcela jiná, neboť jsme věděli, že jsme to vyhráli na celé čáře (nebo jsme si to alespoň mysleli). I já jsem se domníval, že éra masových protestů jednou provždy skončí, že je dobojováno. Jasně, následovala občas nějaká protestní shromáždění a mítinky, jak je v demokracii běžné.
Teď se však zdá, že je třeba znovu vyjít do ulic, protože některé věci, kterých jsme nyní svědky, není možno nechat jen tak. Najednou opět vylézají z děr lidé, kteří to s touto zemí nemyslí dobře.
Často jsou mezi nimi i ti, kteří se aktivně podíleli na represích totalitního režimu. Už už se zdálo, že někam nadobro zmizeli, ale není tomu tak. A mnohým z nás je z toho nedobře, proto jsme se zúčastnili demonstrace na protest proti pozvání podivných nahnědlých populistů, jako je Marine Le Penová nebo Geert Wilders.
Když jsem dorazil na protestní shromáždění, které se sešlo v sobotu 16. prosince na stanici metra Roztyly, byl jsem překvapený, kolik známých tváří tu po letech potkávám – s některými z nich jsem se viděl naposledy někdy v listopadu 1989. Jen jsme trochu za ta léta zestárli.
I atmosféra byla podobná: nevlídné počasí, depresívní prostředí panelového sídliště nebo policejní doprovod. I když tentokrát to nebyli zběsilí příslušníci pohotovostního sboru SNB, estébáci v civilu nebo milicionáři, nýbrž policisté, kteří jen konali svou práci – doprovázeli dav k hotelu, kde se konala ta neblahá konference, pořádaná místopředsedou naší sněmovny. Nikdo nikoho nenapadal, projevy proběhly v klidu a důstojně. Ale pocit určitého déjà vu jsme asi cítili – tedy alespoň my starší, protože v hojném počtu přítomná mládež tu temnou éru na vlastní kůži už naštěstí nezažila.
Ovšem, bylo nás tu jen pár stovek, ale ta přítomnost mladých lidí je velmi potěšující. Pokud jim není lhostejné, co se tu dnes děje a jaká nebezpečí tu číhají, je to nadějné. Teď nezbývá než doufat, že podobné protestní akce osloví i další spoluobčany, neboť svobodný svět, v němž zatím žijeme, tu nemusí být pořád. Z historie této země je to více než zřejmé. Snad nás tedy přijde příště víc.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.