Petra Hůlová: Těhulkovský konec světa
Ačkoli mladší z obou dětí se narodilo už před osmi lety, vše podstatné o průběhu těhotenství si pamatuji. A ačkoli si už podruhé slibuji, že se na tu mašinerii vykašlu, absolvuji nakonec podle plánu i všechny lékařské prohlídky. Jen na genetické krevní testy se mi nechce, vždyť na potrat bych stejně nešla, říkám si. Ale nakonec na testy jdu.
Za týden se po telefonu se dozvídám, že pravděpodobnost Downova syndromu je podle krevních výsledků zhruba čtyřikrát vyšší, než je vzhledem k mému věku norma.
Sestra na telefonu mě okamžitě objednává na konzultaci ve smyslu: co s tím uděláme dál a přestože říkám, že s tím nic dělat nehodlám, tak mě upomíná, ať se dostavím do genetické poradny už kvůli podepsání papírů, že mě o tom informovali.
Vím, že si miminko chci každopádně nechat, je kým je, a takhle k nám přišlo, takže podstupovat odběr vody z placenty, což je zákrok s jednoprocentním rizikem potratu ani další nákladné krevní testy podstupovat nechci. Doktor se tomu diví. Říká, že ačkoli se u nás ročně rodí desítky dětí s Downových syndromem, většina z nich jen matkám, u nichž se na to předem nepřišlo. Z matek, u jejichž plodů Downův syndrom objevili, se prý drtivá většina rozhoduje pro ukončení těhotenství.
Podepisuji papíry a mám se k odchodu. Doktor je překvapený. Prý abych si nechala napíchnout placentu nebo ty další krevní testy, že je to prý dobré vědět, i když je člověk rozhodnutý si TO nechat. Potřeba vyzvědět, „jak to tedy je“ je jenom jinou variantou touhy po tom moci se přestat bát, říkám si. A kdo se chce narodit jako někdo, jehož příchodu se děsili? Vy ano?
Na internetových fórech se na výsledky druhého kola krevních testů, které indikují Downův syndrom téměř z 99 procent, čeká úpěnlivě (některé ženy to popisují jako nejhorší dny svého života). Brečí se, nespí se, zoufale se upíná ke statistickým procentům, co hovoří pro šanci na běžné dítě. Přehlídka malosti a lidské ubohosti v přímém přenosu. Je mi nanic.
Budu mámou i premiérkou, slibuje novozélandská politička. Úřad kvůli těhotenství neopustí
Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová dnes vzkázala, že je těhotná a čeká první dítě. Její prohlášení, že bude premiérkou a mámou zároveň, vyvolalo velkou vlnu podpory ze strany aktivistů za ženská i pracovní práva, píše agentura Reuters.
Rozverné těhulky, do včerejška na sítích dojatě švitořící o tom, co všechno už drobečkovi pořídily, se mění v zoufalé trosky jen proto, že jejich do té chvíle oblíbený plod, nebude podle jejich představ. Bude s ním víc práce a nedosáhne takových intelektuálních výsledků… Učiněný těhulkovský konec světa…
Hlavně, že se můžou přetrhnout s přirozenými porody, říkám si, ale nechat na přirozenosti i charakter vlastního dítěte, to ne. Mám vztek. Protože vždyť ano, i já cítím strach. Ale nemůžu. Nemůžu sama sebe usvědčit z toho, že ve skutečnosti nemám ráda to dítě, ale něco docela jiného: svůj status, pohodlí a perfektně odvedenou bezchybnou práci. Posedlost výkonem i tady.
My dva a defektní produkt? Nikdy! Jenže dítě přece nemá povinnost splňovat naše představy. A pokud mám za to, že bych dítě s Downovým syndromem nemilovala, ani ona údajná láska k tomu zdravému pak žádnou opravdovou láskou není. Do konce života bych o tom věděla.
Boj proti české porodní rutině je těžký pro nás všechny, říká ředitelka Festivalu o těhotenství
Na jedné straně pasivita žen, na straně druhé systém, který jim moc šancí na jiný průběh porodu nedává. Dostává se ženám dostatečného respektu, když se rozhodují kde a jak rodit? A jak svobodné je vlastně jejich rozhodnutí?
Genetické testy těhotných se navíc v mnoha zemích Evropy nedělají. Ze srozumitelných etických důvodů a někde si také spočítali, že než takový plošný screening, společnost vyjde levněji, se o tyto postižené děti postarat.
Před pár dny jsem na hlavním nádraží potkala matku s kočárkem s asi dvouletou holčičkou s Downovým syndromem. Smála se a její matka taky, něco si spolu špitaly. Pokud jde o šťastný život, to, co svým dětem přejeme především, tak jej spíš prožijete s Downovým syndromem než bez, alespoň se to tak říká. Že tito lidé jsou i díky své méně komplikované mentalitě v životě spokojenější.
Každopádně potřebu i schopnost lásky mají stejnou jako my. Jsou to lidé jako my, mají na kila úplně stejné množství lidskosti. Tak proč je české těhulky berou nejčastěji jako něco k likvidaci? Jako nedopatření, po němž je třeba zahladit stopy? Na xenofobii i sexismus už termíny máme, ale tohle jsme pravým jménem zatím nenazvali.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
