Ranní úvaha Petra Borkovce: Před Vánoci v Číně

Popíjíme čaj s Mauriziovým rumem, protože, za oknem je ukrutná zima, chvíli dokonce padá sníh (na pustou krajinu z béžového pískovce, který tu a tam tvoří podivné děravé sochy). Ale my se nedíváme z okna, díváme se na naši domorodou průvodkyni, která vedle řidiče mluví do mikrofonu.

Ještě nemluví, ale chystá se na to. Už mluví (kolik jí je?, osmnáct, sedmnáct?). „Dobrý den, jmenuji se Lian-pche-či, ale oslovujte mě prosím Coco, to je totiž moje autobusové jméno. Lidé si ho dobře pamatují.“

Maurizio zvedá ruku, a když ho Coco milým gestem vyvolá, zeptá se velmi pěknou angličtinou: „Co znamená vaše čínské jméno, Coco?“ „Víte,“ odpoví Coco, „můj tatínek měl moc rád poezii, zvlášť naše staré básníky, a tak mi dal opravdu neobvyklé jméno.“ Pauza.

Maurizio Medo, peruánský básník na zadním sedadle, tedy říká: „Takže, Coco?“ Český velvyslanec, který sedí vedle mě, mi šeptá: „On se jí takhle nemůže ptát, to je hrozně neslušné. Myslím, že mu to neřekne.“  

Čínská pískovcová provincie za oknem teď trochu zezelenala, dál hustě sněží (zesílil vítr) a uprostřed zasněžené plochy zahlédnu mnicha, který uvazuje cosi tmavě červeného ke sloupku nějakého altánu. Ale nedívám se ven, dívám se na Coco a Maurizia.

„Tak dobře,“ řekne Maurizio, „já budu hádat. Znamená to „Vráska na tvém kapesníku“? Coco se usměje. „Ne? Tak to znamená „Larvy a červi.“ Coco vrtí hlavou a můj velvyslanec šeptá: „To je debil? Znáte ho?“  

„Neznám,“ říkám. Maurizio mezitím: „Sněhová vločka?“; „Máma na mraku.“; „Doruda rozžhavená koule.“; ne?, tak to bude určitě „Vánoční stromeček?“ Coco pokládá mikrofon, stojí a dívá se z okna (teď zase pískovcová poušť, do které chumelí). Peruánský básník Maurizio Medo se nadechne a řekne: „Myslím, že by to mohla být „Kaštanová krůta“. Co? Taky ne? Tak tedy „Nezbedná nymfa?“  

V tom okamžiku se mění čas: v tom okamžiku se Coco bleskurychle sklonila k řidiči, autobus zastavil. Estonská básnířka v červených operních šatech Doris Kareva se vymrštila ze svého sedadla, otočila se směrem k Mauriziovi a trochu nečekaně řekla: „Vy a vaše fantazie!“ Pak si zapálila (to se v Číně může).

Řidič mezitím povstal a s Coco v patách (kvůli překladu) se blížil k Mauriziovi. Řekl: „Pane, jestli s tím okamžitě nepřestanete, celý autobus se kvůli vám vrátí do hotelu.“ A Maurizio na tu výhrůžku hromovým hlasem odvětil památnými verši, které jsme si s velvyslancem přeložili a zapsali do mobilů. (Velvyslanec ještě na adresu debila poznamenal: „To je jak z Holana!“)  
 
Překlad zněl:
Básníci jsou takoví, proto
jim říkáme básníci.
A ta dívka je šílená.
 
Pak Maurizio posmutněle zmlkl. Přes uličku se ke mně naklonil básník Tomas Venclova a řekl: „Tak, první veřejné čtení máme za sebou.“ Vzhledem k tomu, že jediné čtení, kvůli kterému jsem do Číny jel, trvalo šest hodin a sestávalo ze 36 zahraničních a 58 čínských básníků (pronesl jsem na něm někdy kolem půl jedné v noci jednu osmiveršovou báseň v češtině; potlesk trval déle nežli báseň), tedy vzhledem k tomu všemu, to bylo jediné autorské čtení, které jsem v této vzdálené zemi zažil.