Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: Ága, Rour, Slávek a já

26. říjen 2017

Vyučil jsem se zedníkem v Pražské stavební obnově, bydlel v Praze a v témže podniku také několik let pracoval.

Opravovali jsme opelichané fasády domů. Mezi zedníky jsme se považovali za elitu, naše pohyby při tažení profilovaných říms a šambrán byly vláčné, držení těla důstojné, a než jsme se do něčeho pustili, důkladně jsme to promysleli. Chodili jsme v bílých montérkách, vyhýbali se špíně, a když jsme vešli do hospody, zamířili jsme k ústřednímu stolu.

Debaty jsme nevedli zednické, ale historické, filosofické, ba literární. Každý z nás měl své téma. Začínával zedník Ága, jenž si nastudoval mnichovskou zradu a sveřepě hájil názor, že jsme neměli kapitulovat, protože Hitler se vyzbrojil až na nás. Ága musel mluvit jako první, protože se vždy brzy opil, a pak už jen dokola chrčel: největší zloduch byl Beneš.

Kolega Dohnal nám líčívával scény z Felliniho Amarcordu. Ty jsi z té spisovatelské rodiny, vybídli mě kolegové. Vyprávěl jsem jim Bratry Karamazovy, u čehož už leckdo usnul, jiný si přerval děj vrávoravou chůzí na WC, odkud se dlouho nevracel. Bylo-li panáků a piv až příliš, nepamatoval si nikdo nic, ani jak se dostane domů, takže příště se to muselo celé opakovat.

Pak jsem se odstěhoval na venkov, do malého města, a začal u zedníků dělat políra. Netušil jsem, jak velký je rozdíl mezi městem a venkovem, zejména asi mezi zedníky. Ráno se na šatně bavili o tom, kde by se daly sehnat kuny – nevěděl jsem, že nejde o zvířátka, ale o tyče na plot. Chodili v normálních modrých montérkách, někdy i zalátaných, jejich pohyby byly díky fortelu rychlé, držení těla odpovídalo namáhavosti práce a nad ničím zbytečně nemudrovali.

Že jsem z nějaké spisovatelské rodiny, ani nevěděli, zajímalo je, proč jako polír objednávám tak špatné cihly, které se v ruce rozpadají, a kdy už konečně přivezu cement, bez nějž nejde betonovat. Starý klempíř Nosek mě dokonce vyhodil z šatny, on žádného políra nepotřebuje, sám ví nejlépe, co má dělat. Cítil jsem se opuštěný a trvalo velmi dlouho, než jsem se s tímto venkovem sžil a než z té málem nepřátelské zednické šatny pozvolna povstalo i několik mých dobrých kamarádů.

Nyní se cosi podobného děje mému kocourovi Rourovi. Díky své přátelské povaze se v malém městečku dokázal skamarádit i se svými soky, zejména s oranžovým kocourem Garfildem. Zvou se na kávičku nebo na cigárko a vzájemně si představují své kočky, jimž to dělá dobře. Garfild je sečtělejší, vypráví Rourovi o Myších a lidech, Rour se ale docela vyzná v ornitologii. Oba mají důstojné držení těla a vláčné pohyby, a jsou vždy čistí a upravení.

Nyní jsme se ale uchýlili na úplný venkov. Rour se vydal hledat v okolí nějakého nového Garfilda. Ale ať vyrazil na kteroukoli stranu, vždy se vrátil pošramocený a pokleslé mysli. Úplně zbědovaný se ale přivlekl až od kocoura, kterému říkáme Slávek, podle hlavní postavy dětského rváče z knihy Fotr od Ivana Landsmana. Slávek ho zmastil tak, že jsem Rourův mourovatý frak musel nechat čistě zalátat u zvěrolékaře.

Rour teď sedí doma a běduje. Neboj se, díky své sociální inteligenci to zvládneš, stejně jako jsem to zvládl já; budeš-li trpělivý, jednou se Slávek stane tvým nejlepším kamarádem.

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.