Ranní úvaha Martina Nawratha: Viděno dušičkově

30. říjen 2017
02753412.jpeg

Podzim přichází někdy velmi pozvolně. Vkrádá se mezi letní dny, aby postupně převzal vládu.

Užíváme si sluníčka, ale už cítíme, že je to jen na chvíli. Svým ještě takřka letním oblečením riskujeme nachlazení, protože se nějak nechceme vzdát letní bezstarostnosti a lehkosti.

Jindy podzim vtrhne nečekaně, ze dne na den. Takřka z minuty na minutu se z letního večera stane podzimní ráno. Chlad, všudypřítomná vlhkost, mlha, stejně jako změny barvy listí a posléze i větve holé, bez listí, proměňují naši náladu. A nejde jen o vhodné konverzační téma či stížnosti pro ranní kávu s kolegou. Něco v nás je hluboce zasaženo a mění naše vnímání světa.

Možná nás změna počasí a ročního období, bez toho, že by se nás někdo předem zeptal, připravuje na setkání se svými blízkými zemřelými, jejichž svátek k podzimu neodmyslitelně patří. Podzim vytváří divadelní kulisy, ve kterých nějak více vyniká nutnost a přirozenost životních změn, včetně našeho stárnutí a změny nejzásadnější, smrti.

Přijíždíme na hřbitovy, abychom uctily památku zemřelých. Čas vzpomínání je svým chladem obvykle krátký a tak se vyjevuje jen to nejpodstatnější. Klíčová setkání, příběhy, zážitky.

Naši blízcí se vynořují ve své jedinečnosti, specifičnosti, v dobrém i zlém, v tom, co si rádi připomeneme i v tom, co bychom možná raději zapomněli. Zviditelňují se v podobě, která je odlišovala od davu kolem nich. V podobě, která je odlišovala od toho v jistém slova smyslu silného a přece tak obecného a nehmatatelného pojmu člověk.

Vynořuje se výjimečná osoba a její způsob, jak se vměstnala do zdejšího kousku světa, jak obrazně řečeno obhospodařovala kus země, kam se zrodila, kus půdy, který ji připadl. Vzpomínáme, jak reagovala na výzvy, které byly nebo ještě jsou před většinou z nás.

Ve vzpomínkách neoživujeme pouze jedinečné příběhy a zážitky. Setkáváme se svými blízkými znovu a skutečně. Svým způsobem vyvoláváme naše blízké zpět do života našeho. Svou vzpomínkou, jejím obrazem, vnitřním zrakem. Tento vnitřní zrak je stejně fyzicky skutečný jako zrak, který používáme pro svět vnější, vezdejší. A tak naše předky vpouštíme zpět do našeho těla a tedy i do tohoto světa.

Stejnou práci vykonávají naši předci v opačném směru. Nejprve nás přitáhnou k místu setkání, k místu, které symbolizuje osud člověka, úděl, který je nám společný bez ohledu na naši jedinečnost a výjimečnost toho, co jsme dokázali a vykonali.

Společně s předky tak alespoň na chvíli nabouráváme hranici mezi tady a tam. Rozmlžujeme pojetí času stejně jako mlha rozmlžuje ostrost našeho pohledu a vítr jednoznačnost zvuků, které jsme sto zachytit.

Tak jako našeho předka přivoláváme v jeho jedinečnosti k „tady“ a „teď“, sami se spojujeme s tím, co dává smysl a význam slovu člověk  „tam“ a „věčně“.

autor:ČRo Vltava