Radúz a Mahulena
Zeyer v postmoderním hávu Julius Zeyer označil hru Radúz a Mahulena za pohádku. I když tím slovem z podtitulu odkazoval spíš k látce a motivům, jež použil, než k epice, do níž žánr pohádky náleží, v textu hry skutečně převažují rysy epické nad dramatickými. Příběh o lásce titulních hrdinů pronásledovaných kletbou Mahuleniny matky, královny Runy, je odvíjen lineárně, charakter postav se v čase nijak nevyvíjí, vyprávění převažuje nad akcí.
Dramatičnost hry oslabují i četné lyrické prvky, jež jsou ovšem samy o sobě velmi působivé. Jestliže se F. X. Šalda o Radúzovi a Mahuleně vyjádřil, že je "melodramatickou lázní mlhy a snů, mýtů a legend", nepřímo tím vystihl důvod, proč s touto hrou srostla časem hudba Josefa Suka natolik, že ji dnes jako melodram také vnímáme, a proč se její divadelní inscenace setkávají s rozporuplným ohlasem. Podaří-li se na jevišti vytvořit sugestivní atmosféru, která akcentem na slovo a obraz vyváží slabé dramatické napětí hry, diváci inscenaci přijmou, v opačném případě musí být brzy stažena - jak se to stalo například v roce 1993 v Národním divadle.
Po 16 letech se na téže scéně v samém závěru sezony pokusil zvládnout tento nelehký úkol režisér Jan Antonín Pitínský. Radikálně se odpoutal od Sukovy hudby a secesní symbolismus oděl do postmoderního hávu. Nejvýraznějším rysem inscenace je její "klouzavá stylizace": se svým zpívaným Prologem začíná jako barokní oratorium a procházejíc četnými stylovými peripetiemi, dospěje v závěru až k ukázkám z Wendersova filmu Buena Vista Social Club. Ona "klouzavost" se netýká jen hudby (většinu jí složil Vít Zouhar a v nastudování Václava Lukse je živě interpretována nástrojovou a vokální sekcí Collegia 1704), ale také scénografie Jana Hubínka a kostýmů Kateřiny Štefkové. Ty podobně jako kdysi v Léblových inscenacích přispívají k charakterizaci postav a směšují výtvarné prvky různorodé provenience: v oděvech tatranské královské rodiny lze najít segmenty slovenské i staroslovanské, keltské i staroegyptské a Runa je obdařena dlouhými perutěmi jako některý z Vrubelových démonů.
Ve třetím dějství, jež se odehrává v Radúzově magurském království, se pak zase mísí stylové prvky typické pro dobu, ve které Zeyer žil, s prvky současnými. Což se projevuje i v hereckém výrazu: oproti sošně stylizovaným gestům a expresivním tancům z prvního a druhého dějství, asociujícím mytické pozadí pohádky, se zde objevuje psychologizující rozehrávání vztahů. Motiv polibku Radúze a jeho matky Nyoly, kvůli němuž se Mahulena promění ve strom, odkazuje takřka k incestu a motiv následné Radúzovy melancholie dostává až hamletovskou hloubku. Jako by tím chtěl režisér naznačit blízkost Zeyera a dekadence.
Významové napětí mezi různorodými prvky tohoto scénického "patchworku" účinně nahrazuje nedostatek dramatického napětí textu. A přispívá k němu i výběr a vedení herců. Nejvýraznějšími póly, mezi nimiž se rozpínají vlastně všechny další silokřivky inscenace, jsou postavy obou královen: Runu interpretuje Johanna Tesařová jako ztělesnění Zla, Žárlivosti a Msty; Nyola v podání hostující Marie Málkové je spanilá a hýčkající věčná Žena. Bezohledné mládí na scéně víří coby Mahuleniny sestry Prija (Antonie Talacková) a Živa (Eva Vrbková). Titulních rolí se zhostili se smyslem pro jejich křehkost i vášnivost Vojtěch Dyk a Pavla Beretová. Oba od roku 2008 patří k nejmladším členům činohry ND.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
