Punk i důkaz o živosti divadla. Na scéně Divadla X10 se odehrál vůbec první český divadelní maraton
Na rozdíl od zahraničí nemají v Česku divadelní maratony žádnou tradici. Zatímco v zemích západního světa jsou publikem vyhledávanou událostí i osvědčeným prostředkem, jak prověřit schopnosti divadelních tvůrců od dramatiků přes herce až po režiséry, v Česku se této výzvy zatím nikdo nechopil. Tedy až do jedenáctého listopadu letošního roku. Vůbec první český divadelní maraton uspořádalo pod názvem „The 24 Hour Plays“ strašnické Divadlo X10.
S návrhem chopit se této výzvy přišel za šéfkou divadla Lenkou Havlíkovou herec a dramaturg Petr Šmíd, který se o konceptu dozvěděl při práci na jedné z činoherních inscenací pražského Národního divadla. Projekt ho oslovil hlavně proto, že výrazně motivuje původní autorskou tvorbu, které v českých divadlech stále není dost.
„Hlavní smysl projektu vidím hlavně v podpoře nové, původní tvorby psané přímo pro divadlo. V Česku se hodně píše pro televizi nebo film, ale divadlo v tomto ohledu zůstává pozadu. Tohle bych rád rozbil a mladé české tvorby přinesl do českých divadel mnohem víc.“
Projekt „The 24 Hour Plays“ vznikl před více než dvaceti lety na Broadwayi, kde se záhy začal těšit velké popularitě. Projekt, jehož cílem je vytvořit během 24 hodin pět či více divadelních inscenací od napsání textu, přes nazkoušení až po premiéru, se podle Petra Šmída brzy rozšířil i do ostatních zemí.
„Projekt se nejprve šířil napříč Amerikou. Kromě anglosaských zemí se ale záhy objevil například v Mexiku, v Evropě potom ve Španělsku, Řecku, Francii, Polsku, Rakousku nebo Německu. Česká republika je zatím jednou z mála zemí, kde se tento projekt zatím neuskutečnil.“
O tom, komu nabídnout projekt k realizaci Petr Šmíd dlouho přemýšlet nemusel, strašnické divadlo pro něj bylo jasnou volbou. Ani šéfka Divadla X10 Lenka Havlíková nad tím, zda projekt realizovat, příliš dlouho neváhala. I pro ni představoval kontinuitu s dosavadní činností strašnické scény, zhmotnění jejích dlouhodobých tendencí a snah.
„Projekt 24 Hour Plays je logický krok na naší cestě. Od vzniku divadla v roce 2013 se systematicky věnujeme současným, českým i zahraničním hrám. Stále větší prostor dostává původní tvorba česká, psaná přímo pro strašnickou scénu. Divadelní maraton je vyvrcholením a završením naší činnosti, ve které budeme i nadále pokračovat.“
Strašnické divadlo pro první ročník maratonu oslovilo výrazné osobnosti českého divadla. Mezi dramatiky výzvu přijal třeba český autor žijící v Rakousku Ondřej Cikán, z mladší, provokativní generace Tomáš Dianiška nebo Petr Maška. Na výzvu ale zareagovali i renomovaní čeští autoři jako Egon Tobiáš či René Levínský. Vybraní autoři mají podle Havlíkové podobné cítění divadla.
„Je to skupina lidí, která má společné znaky myšlení a cítění divadla. A to je, pokud děláte první ročník takové akce, velmi důležité. Zvláště když potřebujete vytvořit kompaktní tým. Oslovené autory a režiséry navíc spojuje výrazné výtvarné vidění divadla, všichni ve své tvorbě směřují k expresivní zkratce, zároveň ale neopouštějí to, co je pro divadlo základem. A to je příběh, člověk v příběhu. Na tomto základu jsou pak schopni vybudovat svébytné obrazy, svébytný svět.“
Stejně jako v jiných částech světa i ve Strašnicích všechno začalo od tvorby textu. Ten vzniká na základě improvizace herců, kteří se autorům představí v krátkém skeči s předmětem či rekvizitou. Autoři si pak na základě jejich výkonu herce vyberou a jejich rekvizity zakomponují do svého textu. Ve strašnickém divadle vznikaly texty v průběhu jedné noci z desátého na jedenáctý listopad. Pět autorů psalo v prostorách divadelního sálu ale i jiných míst, například divadelního baru.
Jakmile byly texty ráno hotové, přišla řada na režiséry. Textu Ondřeje Cikána Na křižovatce se chopil Michal Hába, textu Circus Fouček René Levínského režisér Jan Frič. Hru Tomáše Dianišky Vibrace si vybral Jiří Pokorný a textu Hnízdo / Srub Petra Mašky se ujal režisér Martin Františák. Pátým dramatikem byl Egon Tobiáš, jehož hru Láska inscenoval Jan Nebeský.
Inscenace se zkoušely v budově nedaleké základní školy ve Strašnicích. V jednotlivých třídách pracovali režiséři s teamy pěti herců. Vedle Terezy Dočkalové, Markéty Dvořákové, Dana Dittricha a Petra Neškudly se v teamu Jiřího Pokorného objevil i herec Tomáš Kebr. Účast na maratonu označil za výzvu a spolupráci s režisérem za zážitek.
„Jirku Pokorného znám už dlouho, ale tohle je dost specifická situace. Je to punk, nazkoušet inscenaci za necelých dvanáct hodin. Na Jirkovi mě baví, že text se snaží vidět jinak, nově, neustále hledá nová řešení a herce vybičuje natolik, že v sobě objeví i to, o čem netušili. Tato akce je pro mě obecně důkazem ohromné živosti divadla, toho, že divadlo není zkostnatělá instituce, ale naopak médium, které dokáže akčně reagovat na problémy lidí, na problémy doby.“
Právě aktuální, kontroverzní témata Dianiškova textu byla důvodem, proč po něm režisér Pokorný sáhl.
„Text Vibrace jsem si vybral podle anotace. Byly tam shluky slov, které mě inspirovaly – například pláč, rasismus, vztek, sexualita, nenaplněnost. Byla to tak trochu hra vabank, neznal jsem totiž autora. Když jsem ale text dostal do ruky, na diagnózu mi stačilo přečíst dvě stránky - byl to neomylně Tomáš Dianiška.“
Stejně jako pro ostatní režiséry byla i pro Jiřího Pokorného účast na maratonu společenskou událostí, možností setkat se s divadelními kolegy a přáteli.
„Obecně mám rád výzvy. Ale účast na maratonu je pro mě i radostná záležitost, protože tady potkávám lidi, kterých si vážím a které mám rád. Na druhou stranu je to pro nás všechny plné očekávání, co z toho všeho povstane. A já jsem přesvědčený, že to bude něco kuriózního a podnětného.“
Celý večer se nesl v atmosféře očekávání i zdravé soutěživosti. Na strašnické scéně se postupně vystřídalo všech pět inscenací, které nezřídka vyvolávaly salvy smíchu. Nejen pro publikum, ale i pro kritiky, publicisty a často i pro dramatiky byly výsledné inscenace překvapením. To potvrdil i autor textu Vibrace Tomáš Dianiška.
„Text jsem psal jako svižnou, situační komedii. To, co jsem viděl na scéně, ale vypadalo spíš tak, jakoby se textu chopil David Lynch. Překvapilo mě, že najednou to všechno dávalo větší smysl, objevila se tam hloubka.“
Výsledné inscenace podle Dianišky potvrdily smyl a význam divadelních maratonů.
„Je zajímavé pozorovat ten posun. Jako dramatik jsem napsal text, kterého se ujali další tvůrci a přetvořili ho v něco, co jsem nečekal ani netušil. Přestože jsem při psaní dost trpěl, určitě bych do toho šel znovu.“