Půlstoletí proměn české karikatury

Dokonce i evropští absolutističtí mocipáni si kdysi museli nechat líbit karikování své fyziognomie, potažmo i satirické odhalování svých skrytých pohnutek a cílů. Výstava V okovech smíchu - Karikatura a české umění 1900-1950, kterou můžete navštívit do 7. května v domě U Kamenného zvonu a jež je pořádána Galerií hlavního města Prahy ve spolupráci s Národní galerií, představuje sice jen časový výsek historické karikatury české, někdy však natolik "ostré", že by právě dnes zřejmě měli někteří autoři (a také editoři a šéfredaktoři příslušných periodik) podobně razantních vtípků problémy i v rámci své vlastní kultury a civilizace.

Zdeněk Kratochvíl: Lekce z kubismu, 1913|foto: ghmp.cz

Mladí autoři této výstavy, Ondřej Chrobák a Tomáš Winter, zvolili "politicky vděčné" období let 1900 až 1950. Intenzitou satiricko-karikaturní reflexe zde vyniká zvláště období masarykovské republiky. Politikové typu Kramáře, Klofáče či Stříbrného byli v tomto smyslu jistě vděčným "portrétním" cílem. Ještě nemilosrdněji ve své agresivní srozumitelnosti však vyznívá karikatura z období obou světových válek, z jejíhož humoru (někdy notně černého) dodnes mrazí. Vyvstává zde pozoruhodná a podstatná vlastnost či příznakovost karikatury, její levicovost, od počátku přející spíše těm "uraženým a poníženým". (Umělecky hodnotné pravicové pojetí karikatury autoři při svém exkurzu do výtvarné a mediální historie oboru téměř nenalezli.) Podobně to svého času ostatně cítila celá česká výtvarná avantgarda, jejíž příslušníci nalezli skrze svou tvorbu s žánrem karikatury styčné body, případně se jí dokonce na čas anebo celoživotně zabývali (za všechny jmenujme Emila Fillu, Antonína Procházku, Josefa Čapka a především "karikaturisty volbou": Antonína Pelce a Františka Bidla). V programu skupiny Devětsil, formulovaném Karlem Teigem, se zase politická karikatura stala významným oborem nově vzniklého proletářského umění (zde ji v kriticko-tendenční podobě pěstoval Otakar Mrkvička, svým dílem spíše portrétního charakteru se jí věnovali i František Muzika a Adolf Hoffmeister).

Razantně vyvstalé umění avantgardy se samozřejmě dotýkalo oblasti karikatury obdobnou mírou úsilí po abstrakci motivu, a to abstrakci tvarové a formové, jakož i výrazové a obsahové. Karikatura, jakkoli služebná potřebám dne, proto přirozeně přejímala formové prvky soudobých avantgardních výtvarných směrů. Kromě karikatury portrétní a politické (tedy oněch autentických, adresných oblastí karikatury, odlišující ji žánrově od novinové kresby či kresleného vtipu) se na výstavě objevuje i zvláštní pojetí "karikatury uměleckých slohů", příznačné právě pro české prostředí v období výjimečného fenoménu kubismu, umělecky dominantního, progresivního, ale i vysmívaného. Kresba Zdeňka Kratochvíla, ironicky ztvárňující segmenty vedut historické Prahy, transformovaných kubistickým tvaroslovím, ostatně patří k myšlenkově nejuvolněnějším a tím i nejzábavnějším momentům této výstavy.

Adolf Hoffmeister: Náš Vít (1929)|foto: ghmp.cz

Od časů nového zrodu, sebeuvědomění a emancipace české karikatury na počátku 20. století (především v díle Františka Gellnera, Josefa Lady, ale i Františka Kupky, později světoznámého abstrakcionisty), v němž se definitivně odpoutala od realistického způsobu zobrazování předchozích etap, se ve vývojové posloupnosti můžeme seznámit s množstvím individuálních autorských náhledů na půlstoletí vývoje národa a státu. Završení výstavního konceptu rokem 1950 je zároveň divácky vděčnou, byť poněkud "černohumorní" pointou: autoři tak stačili ještě na několika příkladech doložit, jak se karikatura ve službách totalitního režimu stává - a to navzdory přetrvávající kvalitě výtvarné - karikaturou sebe sama.