Ptáci byli moji vyslanci v dalekých krajích. Poslechněte si Osudy zoologa a spisovatele Miloslava Nevrlého

Ve vltavských Osudech zazní jeho vzpomínky z putování po Slovenských horách i na působení ve skautském oddílu spolu s Milošem Zapletalem nebo na pozdější výpravy do rumunských hor, ale i nadčasové úvahy o přetváření krajiny člověkem a touze po svobodě, samostatnosti a skromnosti. 

Miloslav Nevrlý, skautským jménem Náčelník, se narodil se 29. října 1933 v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium a přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Dětství prožil za druhé světové války. Vybavuje si procházky s tatínkem nebo bombardování Prahy na Popeleční středu 14. února 1945, které zažil, když ho sanitka odvážela s akutním zánětem slepého střeva do Vinohradské nemocnice.

Už v roce 1938 začal chodit do Sokola a po válce vstoupil do Skauta. Vzpomíná na posměšky, kterými se vzájemně častovali mladí skauti a sokolové. Osudový význam pro něj měla letmá zmínka v knize Hrad v Podlesí, která líčí zážitek chlapce z Pošumaví na lovu černohlávka. Mladého gymnazistu natolik okouzlila, že se chytání a kroužkování ptáků stalo jeho životní vášní.

Jako patnáctiletý se stal členem ornitologické společnosti a tento koníček vytlačil skauta i sokola a předurčil jeho další dráhu: Vystudoval v letech 1952–1957 systematickou zoologii na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity.

Vybavuje si okamžik, kdy stál koncem března na břehu Vltavy a vzrušeně pozoroval ptáky – jeho vyslance do krajů, kam sám za dob komunistické nesvobody nemohl. V té době se zrodila i jeho láska k Jizerským horám, když jako šestnáctiletý chlapec poprvé sám stanul na rašeliništi Jizery.

Miloslav Nevrlý, zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody|foto:Radek Petrášek

V 50. letech 20. století podnikl své první delší výpravy na Slovensko. Na tyto „pionýrské“ doby vzpomíná i v souvislosti s měnovou reformou a obecným nedostatkem jídla v roce 1953: „Sušili jsme chlebové kůrky na kamnech, abysme si je pak vzali s sebou. Pak jsme je rozvářeli do polívky a to jsme jedli.“

Ještě před promocí nastoupil do Severočeského muzea v Liberci. „Když jsem tehdy prozradil mamince, jaký mám v muzeu plat, vstoupily jí do očí slzy. Dodnes si pamatuji, že řekla: ‚Na to jsi, Miloušku, nemusel ale tak dlouho študýrovat.‘“ Do práce mu ale nikdo nemluvil a měl svobodu. „Musel jsem si nacházet práci sám,“ říká dnes Miloslav Nevrlý. Vzpomíná na chodby plné vzácných knih po odsunutých Němcích. Pročítal odborné časopisy a studoval staré dokumenty o Jizerských horách.

Čtěte také

Lidstvo strká hlavu do chomoutu dobrovolně, říká zoolog, spisovatel a skaut Miloslav Nevrlý

Po roce 1968 pomáhal vést v Liberci Miloši Zapletalovi 12. skautský oddíl. S jeho staršími členy (skauty, později „tomíky“) pořádali puťáky do slovenských Karpat. S „tomíky“ staršími patnácti let počal roku 1975 uskutečňovat každoroční třítýdenní putovní výpravy do rumunských Karpat. V rámci nich s Milošem Zapletalem založili i SPERHO, tedy Společnost Pro Exploataci Rumunských Horských Oblastí. Právě zážitky z těchto výprav se staly základem pro jednu z jeho nejznámějších a nejúspěšnějších knížek Karpatské hry.

„Na Vánoce jsme s oddílem jezdili na lyžích z Liberce na Jizerku do chaty libereckého muzea. Tam jsem jako ‚dárky‘ rozdával účastníkům letních rumunských putování i krátký popis pohoří, která jsme prošli. To byl základ pozdějších Karpatských her.“ Vydání pak rozšířil o třináct „her“, ve kterých reflektoval své zážitky z osamělých cest po slovenských horách.

Jak Miloslav Nevrlý sám říká, své texty na veřejnosti nikdy nečte. Pro vltavské Osudy však udělal výjimku, a tak mají posluchači unikátní příležitost slyšet v jeho autorské intepretaci vybrané úryvky z knih Karpatské hry nebo z Knihy o Jizerských horách.