Prvotina Kláry Elšíkové je o práci v kavárně, nevydařeném studiu, představách a nespavosti

02998080.jpeg
02998080.jpeg

Klára Elšíková absolvovala studia žurnalistiky v Olomouci, kde v současnosti studuje obor Kulturální studia a zároveň pracuje v kavárně. Do studentského a kavárenského prostředí také zasadila děj své literární prvotiny s názvem Zítra už usnu.

Originalita vyprávění, slibovaná na obálce knihy Kláry Elšíkové, Zítra už usnu, spočívá na první pohled v rozdělení partů na mužský a ženský. Jejich střídavá výpověď by zřejmě měla čtenáři představit historii jednoho vztahu, naznačit odlišnost vidění téhož, je-li pozorovatelem jeden nebo druhý člen někdejšího páru.

Čekáme tedy, že úhly pohledu dvou lidí, kteří zřejmě jistý čas prožili společně jako partneři, budou opravdu nějak vyhraněné, ne třeba opoziční, ale nějakým způsobem odlišitelné – možná protichůdné, kontrastní – ale hlavně takové, aby teprve z jejich synergie povstal celistvý obraz, aby z toho, co se dozvíme, co si doplníme, co možná v jednotlivých polohách bude mezi řádky a v podprahových stínech, aby z toho vzešel další pohled, jednotný, nebo lépe řečeno, zcelený.

Bylo by to náročné, ale bylo by to pak opravdu poutavé.

Kláře Elšíkové se ale podařilo zapsat pouze střídavé vyprávění vedené v mužské a ženské ich-formě, přičemž, abychom se náhodou nespletli, chlapecký hlas má číslované odstavce od jedné do devětadevadesáti a slova týkající se „jí“, tedy ztracené lásky, odlišuje tučné písmo. Dívčí hlas je tištěný kurzivou a zdá se, že na „něho“ si téměř nemůže upamatovat.

V obsahu se toho vlastně mnoho nedozvíme. On pracuje v kavárně, zanechal vysokoškolských studií, je mu devětadvacet a má problémy s usínáním. Občas navštíví rodiče, sem tam jde popíjet s kamarády. Ona – Sofie – je ještě neurčitější – někdy se opije, a pak se probouzí v cizích postelích, nakupuje jogurty, má feministicky založenou kamarádku, je čtenářka a nakonec odjíždí do Paříže.

S tím, zda jde opravdu o bývalé partnery, jestli skutečně tito dva lidé mluví o vzájemném vztahu, je trochu problém, protože konkrétní situace, k nimž by každý z vypravěčů dodal svůj dílek pravdy, názoru, přesvědčení, nebo prostě lapidární výpovědi, tu buď úplně chybí, nebo jsou tak nezřetelné, že se v nich neorientujeme.

Spíš se zdá, že si každý vede svou, svůj vnitřní monolog o strastech a radostech, že jemu se sice jaksi stýská, a také se mu v Sofiině ložnicové společnosti dobře usínalo, ale to je všechno.

Náznak k propojení nedostaneme. Nic, co by mohlo být překvapivě odkryto, nezakrývají, žádné tajemství neodhalíme, ani do hlubin poznání či výšin citů nenahlédneme.

Můžeme pročítat deníčky dvou nepříliš vyhraněných lidí, žijících v okruhu svých známých, střídajících vztahy a občas se zamýšlejících, co bude nebo nebude následovat.

Dokonce postupně jsou oba „příběhy“ natolik zaměnitelné, že nebýt řečené vizualizované odlišnosti a rodového určení, nešlo by rozlišit vypravěče.

Banalitu dvoj-příběhu navíc autorka „dozdobila“ vyčtenými frázemi, které vložila do úst tomu či onomu vypravěči: „Každý je jiný. Každý mě v tomhle obohatil, udělal ze mě o něco větší ženu. Dnešní doba v nás vytváří pocit boje mezi muži a ženami, přitom nikomu pořádně nedochází, že svou existenci uskutečňujeme prostřednictvím druhého pohlaví.“

Výsledek je spíš nenaplněným chtěním než unikátem. Klára Elšíková se nadchla nápadem, ale pozapomněla naplnit jej obsahem. Autorka setrvala na formální rovině a bohužel dál ve své „originální vypravěčské perspektivě“ nedohlédla.