Provokativní

Provokativní díla a výrobky jsou zřejmě provokativní především proto, aby zaujala. Nikoliv proto, aby zaujala a donutila k přemýšlení, ale aby zaujala a donutila k zakoupení. Obrazů s provokativními náměty, časopisů s provokativními obálkami, filmů s provokativními scénami. Co není provokativní, je dnes už jenom veteší pro hrstku staromilců a zpátečníků.

Provokovat se dá samozřejmě na účet kdekoho a kdečeho. A ruku na srdce - každý máme někoho, k jehož provokování bychom se možná alespoň v duchu připojili. Jenže dobře víme, že provokování se nám může ošklivě vrátit a že se z něj může stát bitka, potom válka, genocida, globální konflikt.

Mířím tím k závěru, že provokovat lze souseda lezením na jeho hrušku, ale nelze provokovat souseda katolíka braním Božího jména nadarmo.

Jakýsi vojenský kontingent v Africe jenom přilil oleje do ohně lokálního konfliktu, neboť vojáci, dopravení sem jako mírové sbory, netušili, že sedíce při nízkém letu vrtulníku s nohama volně v povětří, dopouštějí se na domorodcích největší urážky, jakou je možno v kraji vymyslet, totiž ukázat někomu vlastní chodidla, byť ve vojenských bagančatech.

Norman G. Finkelstein|foto: en.wikipedia.org ,ČTK

Při provokování je tedy třeba vzít na zřetel víru a politickou orientaci provokovaného a lokální odlišnosti, ale hlavně zvolit únosnou míru. I provokace musí mít míru.

Troufám si tvrdit, že některé věci do kategorie těch, kterými se může provokovat a o kterých se může polemizovat, prostě nepatří.

Nepatří sem téměř sto let stará, a přesto politicky stále živá genocida Arménů v rámci Osmanské říše, za kterou samozřejmě moderní Turecko, bažící po členství v Evropské unii, nemá vůbec žádnou odpovědnost, nepatří sem ani blesková spedice krymských Tatarů ve Stalinově Sovětském svazu, za kterou demokraticky zvolený prezident širé Rusi Putin také pochopitelně nenese vůbec žádnou odpovědnost. Nepatří sem dokonce ani to, čemu říkáme odsun a čím jsme si vytvořili konečně to pravé, národnostního pnutí zbavené Československo. Především sem ale nepatří to, čemu někdo říká šoa, někdo holocaust a někdo genocida evropských Židů. Pokud se objeví na knižním trhu kniha, která se zabývá holocaustem a zároveň je provokativní, velmi často se jedná o dílko lidí slušně označovaných jako popírači holocaustu.

Méně často se jedná o někoho, jehož rodiče přežili Osvětim a Majdanek. Dovolte, abych citoval z knihy Normana G. Finkelsteina Průmysl holocaustu, která je nyní dostupná i v českém jazyce: Všichni autoři zabývající se holocaustem se shodují v tom, že holocaust je jedinečný, ale jen někteří z nich (pokud vůbec nějací) se dohodnou na tom, proč tomu tak je. Zde mě neodbytně napadá otázka, zda Norman G. Finkelstein dosti cestoval, než začal psát tuto knihu, neboť jsem přesvědčen, že kdyby navštívil Osvětim, byť šedesát let poté, co k ní dojely ruské tanky, pochopil by slovo jedinečný. Na pláních za městem Osvětim by možná začal přemýšlet, v čem spočívá jedinečnost holocaustu. A není to jenom počet obětí.

Jenže napsat provokativní knihu je jednodušší než napsat knihu jedinečnou.