Protektorát v kontextu české literární kritiky

Protektorát je v českých dějinách – včetně dějin literatury – časovým úsekem, do něhož si máme tendenci projektovat to, „co se nám hodí“. Důvod spočívá v tom, že jde o vybočení ze tří tradičních paradigmat české kultury, jimiž sama sebe indentifikuje: tedy z její interpretace jako vítězné cesty za svobodou národní, individuální a uměleckou, na kterou se česká literatura vydala v samostatném Československu. Jednotlivé výklady se pokoušejí zranění onoho truchlivého období nějak zacelit, jakož i najít někoho, kde za to může, respektive rehabilitovat ty, kteří za to nemohou.

Literárnímu historikovi Pavlu Janouškovi jde o to ukázat, že nešlo jen o stav násilně nastolený německou okupací, ale i vnitřní myšlenkový pohyb uvnitř české kultury a literatury. Pohyb, který sice vygradoval v důsledku šoku z Mnichova a okupace, který se ale zrodil mnohem dříve a během druhé poloviny 30. let sílil. Byly to hlasy, které vystupovaly proti meziválečné liberální demokracii, jíž vyčítaly napodobování špatných zahraničních vzorů a chtěly ji vrátit zpět k hodnotám národním, k tradici, řádu a pořádku, spojovanému v danou chvíli především s katolickou vírou. V Kontextech se budeme zabývat i názory opozičními, jež vycházely z meziválečné avantgardy.

Protektorát nezmizel z interpretačního pole ani po roce 1945 a po únoru 1948, a nově začal být reflektován v literatuře (a literární kritice) i v šedesátých letech. Tak se dostaneme k rozdílnému pohledu na období ve Škvoreckého Zbabělcích i v Drdově Němé barikádě, k reflexi holocaustu u Arnošta Lustiga i Ladislava Fukse. K debatě nad otázkami závazného slohu, jímž měl být bezpodmínečně realismus – a k opuštění tohoto nároku spolu s uvolnění umělecké svobody vůbec. Dozvuky traumatu z protektorátu slyšíme i v současnosti.