PROMARNĚNÁ HISTORIE

Materiál pro svou knihu shromažďovala autorka tři roky. Tři roky s malými přestávkami dojížděla do zamořené zóny. Nezůstalo to pro ni bez následků, nemoc z ozáření se nevyhnula ani jí. Díky americkým spisovatelům, kteří uhradili její léčení, vyvázla z ohrožení života. Svá další léta tráví v zahraničním exilu, kam ji vyštval sám prezident Lukašenko, když v projevu k národu prohlásil, že Alexijevičová v Černobylu nebyla, vymýšlí si a dělá paniku. Její knížka se do Běloruska pašuje z Moskvy jako kontraband. Modlitba za Černobyl není dalším rozmělňováním historické tragédie. Je to kniha o lidech a o celé naší době. Deset let po tragické havárii zpovídá autorka lidi všech vrstev a věkových skupin. Vyptává se lékařů, vojáků, přesídlenců, starousedlíků ve městech i na vesnicích, pracovníků elektráren, vědců, bývalých stranických funkcionářů. Hovoří s rolníky i intelektuály, prosťáčky i vzdělanci, věřícími i ateisty. Černobyl je zásadním zlomem v jejich osudech - a přitom by na něj tolik chtěli zapomenout, vytěsnit jej ze svého života. Všechno uvnitř a kolem nich je jím však otráveno, nejenom země, vzduch a voda... Prostý člověk je manipulovatelnější a tragicky tu působí i jeho vlastní nevědomost, zaostalost. Co nás tu nejvíc dojímá, jsou právě výpovědi těch, kdo léta žili v přírodním řádu, a teď stojí bezradní nad skutečností, která jako by se do jejich chápání už nevešla. Právě u nich cítíme sílu přirozených lidských vztahů, dosud neodcizených. Láska je tu až za hrob, milovat dítě znamená milovat je dosud nepočaté, jako budoucího mrzáčka. Nesmlouvavost těchto citů pro nás představuje určitou výzvu.

Černobyl