Proč ta šikana?

Stalo se na jedné základní škole, kde asi padesátiletá učitelka zkoušela v osmé třídě žáky. Také Pepíčka. Ten ale neuměl. Úča nechtíc mu vysoliti rovnou pětku dala mu šanci, aby se do příště látku naučil a sám přihlásil.

Na příští hodině onen vskutku se přihlásil, doklátil se k tabuli, ale úča s překvapením zjistila, že opět neumí nic. Nezbylo jí, než aby mu, v duchu vzdychajíc, tu odloženou pětku mu vepsala do žákajdy. Myslela si, že Pepíček zahanben usedne do lavice. Tento však obrátil se ku třídě a exaltovaně pronesl: „No viděli jste to? Tak já se celej víkend jak debil učím, sám se ještě přihlásím, a tahleta píča mi stejně dá pětku.“ Jak úča nebyla schopná reagovat, tak se Pepíček stal králem třídy. Úča se ve sborovně zhroutila a neuměla si představit, že by do téhle třídy měla ještě někdy vstoupit.

Účastní kolegové, chtějíce jí pozdvihnouti ducha, rozebírali případ ze všech stran. „No já bych mu ji okamžitě vrazila, a pak klidně nesla všechny důsledky,“ srdnatě pravila asi stejně stará kolegyně. „No Vlastičko!“ napomenula ji ředitelka.

„Měla jsi to řešit jako kterýkoli jiný přestupek, napsat mu poznámku a navrhnout sníženou známku z chování,“ radila jiná kolegyně. „Ale to by se mu zase vydávala všanc a on by jí v rozrušení mohl říci ještě něco horšího. Ne. Zavolat rodiče do školy a řešit s nimi závažné porušení školního řádu za přítomnosti ředitele,“ mínila jiná kolegyně. „A co když rodiče nebudou chtít spolupracovat a já se ke všemu dozvím, že naše Klára je kráva. Protože kdyby krávou nebyla, tak by jejich Pepíček nikdy nic takového neřekl, bránili by ho rodiče. Co potom?“ ohradila se ředitelka.

„Myslím, že si to berete zbytečně osobně,“ ozval se mladší kolega. „Chtěl-li Pepa mluvit ke třídě, měl se přihlásit. Jak to, že mluví bez dovolení? Ty tam nemáš kázeň!“ „Ale co ta píča, Vojtěchu,“ špitla Klára. „To oni tak mluví, ale vůbec to tak nemyslí. Dokonce sami se tak oslovují, ačkoli jsou rodu mužského. Jednou po tělocviku vznikla pospolitost a oni tak omylem oslovili i mě, a všichni jsme se tomu zasmáli, no voni mě berou, já na ně mám.“

„A není v rámci pospolitosti v tom ošklivém slově rozdíl mezi krátkým a dlouhým „i“?“ Vojtěch se zamyslel: „Někdy krátce, jindy dlouze.“ Vlastička vyprskla smíchy.

Na příští hodinu vzala si učitelka Klára své nejlepší šaty a lodičky s jehlovým podpatkem. Důstojně vešla do třídy, obrátila se k Pepíčkovi: „Tak co, už jsi se to, ty pičo, konečně naučil?“ řekla krátce. Ten zkoprněl, ba bylo jí ho trošku líto, vlastně ho měla ráda. Po chvíli ticha se třída začala smát – jemu, ne jí! Klára věděla, že protentokrát vyhrála.

A příště co… Sundá si podprsenku?