Proč neplatí, že je mlčeti zlato

Existuje celá řada lidí, kteří se živí mluvením. Je příznačné, že na konci žebříčku popularity stojí duchovní a politici, jejichž kariéra s mluveným slovem souvisí. Zvláštní postavení mají herci, kteří jsou oblíbení, ale asi jako šašci, nikdo je jinak většinou nebere vážně.

Ještě jsou tu učitelé, jejichž práci by nikdo nechtěl dělat, ale každý má pocit, že jí rozumí. A to ještě nemluvíme o funkci profesionálních mluvčích. Nikdo sice nepředpokládá, že by mluvili pravdu, ale někdo to dělat musí.

V každém případě ale všechna tato povolání existují, což znamená, že mluvení může být docela dobře činnost se zlatým dnem, možná lepší než řemeslo. Profesionální sklář může být sice excelentní odborník na své řemeslo, to ale neznamená, že zítra nepřijde o práci a už ji nikdy ve svém oboru nesežene.

Představa o tom, že je lepší být zticha, vychází zřejmě z tradic našeho národa, který prožil dlouhá období nesvobody a omezené svobody. Něco plácnete a život je jinde. Dnes zase mnoho lidí raději mlčí, aby neupadli v nemilost u svých šéfů, protože kdo si má hledat novou práci.

Příliš mluvení ohlušuje a zahrnuje nás mnohostí, ale mlčící společnost není zdravá. Mlčení paralyzuje. Jsme odsouzeni ke komunikaci. Ono i mlčení je sdělení. Když odsouzenec pořád někam píše dopisy, aby se obnovil jeho proces, nebo dostal milost a odpověď nepřichází, je to totéž, jako když úřad řekne: „Zanech vší naděje, chudáčku.“

Máme krásná přísloví. Čekej, panenko v koutě, najdou tě. Proti tomu: Lepší drzé čelo než poplužní dvůr. Když to všechno slyšíme, říkáme si, bývali už ti naši předkové takoví postmoderní. Nabídli nám tolik možností, z čeho si vybrat! Prostě česká přísloví jsou takový švédský stůl.