Příští rok bude můj kalendář vypadat evropštěji. Basbarytonista Adam Plachetka bilancující a plánující
I přes své mládí dosud mnohokrát úspěšně vystoupil na těch nejprestižnějších světových operních scénách, včetně milánské La Scaly, londýnské Královské opery Covent Garden, Vídeňské státní opery nebo Metropolitní opery v New Yorku, kam se Adam Plachetka v posledních letech opakovaně vrací.
V úterý 26. prosince se vrátil také do pražského Národního divadla, respektive na scénu Stavovského divadla, kde pohostinsky vystoupil v roli Figara v Mozartově Figarově svatbě. O svém roce 2016 pěvec říká: „Po umělecké stránce byl, myslím si, tento rok úspěšný a vzpomínat na něj budu nejspíš rád. Potkalo mě a potěšilo pár inscenací, ať už to byly vracející se inscenace jako salcburská Figarova svatba, která mě hodně bavila, nebo první setkání s Leporelem nebo návrat na znojemský festival po 10 letech v roli Dona Giovanniho. Byla toho spousta a myslím si, že principiálně ten rok byl fajn a že se minimálně po procedurální stránce povedl.“
Jak bude vypadat váš diář v roce 2017?Bude evropštější, než v minulých letech, na což už se docela těším. Teď v lednu se ještě vracím do Chicaga, kde dohráváme a kde jsme přerušili na Vánoce sérii Kouzelné flétny, tam mě čeká ještě osm představení, ale poté se vracím do Evropy, kde budu vlastně až do listopadu. Napřed krátká zastávka v Grazu, a potom se vracím do Prahy na tři koncerty s Českou filharmonií a s Jakubem Hrůšou. Následně budu dlouho ve Vídni, pak v Mnichově, ve Stockholmu a v Londýně. Léto bude částečně volné, částečně budu v Baden Badenu, kde budeme natáčet Tita.
Na který z těchto projektů se nejvíce těšíte?Těším se víceméně na všechno, těším se zpátky do Vídně, kde jsem byl naposled v červnu, takže už se těším domů a těším se na tu zmiňovanou zimní cestu, což je určitě sen každého, kdo se písněmi trošku zabývá nebo zabývat chce. Těším se na návrat do Londýna. Musím říct, že se mi začíná dařit ten kalendář sestavovat tak, že už se víceméně těším na všechno, co mě čeká a těch povinností je tam čím dál tím méně.
Jak se vám daří propojit, respektive sloučit vaše umělecké závazky s rodinnými povinnostmi?Moc dobře ne. Naštěstí žena mi vychází hodně vstříc a snažíme se potkávat někdy u jejích povinností někdy u mých. To je daň za to, že člověk chce fungovat i v mezinárodních vodách, bez toho to, bohužel, asi nejde.
Kde byste chtěl, aby se vašemu hlasu dařilo nejlépe?Těžko říct, vlastně mě baví všechny ty varianty, které se s otazníkem do budoucna nabízejí. Budu se řídit vyloženě podle toho, co mi bude nejlépe sedět.
