Příběh o podmanivém kouzlu hor a hledání místa ve světě. Paolo Cognetti představil na veletrhu Svět knihy román Osm hor

14. květen 2018
Paolo Cognetti

Román Osm hor italského prozaika Paola Cognettiho se krátce po svém vydání stal literární událostí. Byl vydán v 33 zemích, v Itálii získal prestižní cenu Premio Strega, ve Francii pak Prix Médicis Étranger – ocenění pro nejlepší překladovou knihu.

Paolo Cognetti v něm vypráví příběh jednoho přátelství, příběh o vztahu k horám, o vztahu mezi otcem a synem a také o hledání svého místa ve světě. Hory se i pro samotného autora staly celoživotní láskou a vášní, žije v nich po většinu roku. Tam také napsal svůj román - půl roku žil jako poustevník v odlehlé boudě zcela izolován od civilizace. Paolo Cognetti byl jedním z hostů mezinárodního veletrhu Svět knihy.

Kdy a proč jste pocítil potřebu vrátit se do přírody, do míst, kde jste jako dítě trávil prázdniny, a znovu objevit samotu?

Stalo se mi to po třicítce. Myslím, že v jistém životním období, v dospívání a v mládí se člověk vzdálí místům svého dětství, protože chce objevit svět. A je dobře, že se to děje. Proto jsem se spoustu let do hor nevracel, zamiloval jsem se do New Yorku, do Ameriky, cestoval jsem. Pak nastane věk, kdy zase cítíme potřebu vrátit se zpátky. V mém případě se to stalo v důsledku životní krize. Nebyl jsem na tom dobře, některé věci v mém životě skončily, zkrachovaly. A tehdy jsem si vzpomněl na hory svého dětství a na štěstí, které jsem v nich zažíval, a napadlo mě, že bych tam třeba mohl začít znovu. A tak jsem se odstěhoval do míst, kde jsem trávil část svého dětství. Není to stejná hora, ale je to blízko, je to jedno z údolí Monte Rosa.

Ve vašem románu se mluví o přátelství, o vztahu k horám, ale zároveň je to i do jisté míry pokračování v imaginárním dialogu s otcem, který už nežije a se kterým hlavní hrdina neměl jednoduchý vztah. Psal jste to i s tímto záměrem, ujasnit si to vzájemné propojení, dojít ke smíření, dopovědět to, co nebylo nikdy vyřčeno?

Ano, je to tak. Nikdy jsem toho s otcem moc nenamluvil, stejně jako to má v románu Pietro se svým otcem. Možná i odtud pramení potřeba psát. Píšeme o věcech, které možná nedokážeme říct druhým nahlas. Dlouho jsem při tom přemýšlel, co všechno mě otec naučil, co si o něm vybavuji a jak strašně se v dospělosti podobám člověku, o kterém jsem si myslel, že je úplně jiný než já. Jenže čím jsem byl starší, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem stejný. Mnohdy člověk zjistí, co všechno se od rodičů naučil, až o mnoho let později. A uvědomí si, že to byly velmi podstatné věci, které mu tehdy nepřipadaly důležité. Chodit do hor je pro dítě jenom velká námaha, nechápe, proč by to mělo dělat. Ale je to jako, když zasadíte semínko, z kterého pak v dospělosti vyroste krásná květina. Je to láska, která ve vás zůstane, a v dospělosti ji přijmete za svou.

Hvězdy literatury, besedy, čtení. Vltava vysílá ze Světa knihy 2018

ArtCafé na Světu knihy, Sofi Oksanen

Český rozhlas Vltava se tradičně zapojuje do největšího tuzemského svátku knih a literatury přímo na místě v Průmyslovém paláci na Výstavišti v Praze, i ve svém vysílání. I letos čeká na milovníky knih bohatý program v podobě desítek veřejných diskusí, debat, knižních prezentací, autorských čtení a vyhlášení řady prestižních literárních cen.  Nechybí ani doprovodný program, kterého se zhostí čeští i zahraniční komiksoví tvůrci nebo hudebníci.

Vaše láska k horám se vztahuje ke konkrétním místům - k Monte Rosa a k Nepálu, kam se vracíte - anebo je to obecně vášeň k horám?

Ano, mám asi dvě nebo tři místa, kam se rád vracím. Je to oblast kolem Monte Rosa, což je Údolí Aosty, oblast Piemontu. A v poslední době jsem si zamiloval Himaláje, což je obrovské pohoří. Zatím jsem prozkoumal jen malou část. Ale obecně se cítím v horách dobře kdekoli na světě. V některých aspektech jsou si všude podobné, ať už způsobem života, svými lesy, blízkostí přírodě, přirozenějším způsobem bytí, a to platí pro všechny hory.

Vím, že máte rád americké autory, zejména povídkáře. Co jako čtenář hledáte v literatuře? A je to totéž, co svým psaním chcete sdělovat?

Musím říct, že to, co mě na literatuře přitahovalo na úplném začátku, byl pocit svobody, který jsem při čtení zakoušel. V knihách není nic nemožné, není nic, co by se nemohlo stát. Můžete prožít spoustu jiných životů, vyzkoušet si nejrůznější zážitky, po kterých toužíte. Vždycky jsem cítil tohle ve vztahu k literatuře. Když čtete dobrého autora, máte pocit, že žijete někde úplně jinde. To se mi stalo s New Yorkem, tolik jsem toho o něm přečetl, že když jsem tam poprvé přijel, měl jsem pocit, že jsem ve městě, které dobře znám, které už je moje. A toho bych ve svých knihách rád dosáhl. Učinit reálnými místa a osudy, které jsou jenom na papíře, ale když jim dokážete vdechnout život, mělo by se to přenést i na čtenáře.

Jaký je váš vztah k jazyku? Ve vašem románu hraje důležitou roli i dialekt, výrazy, kterými se hrdina učí pojmenovávat některé předměty nebo jevy.

V Itálii máme spoustu dialektů, které jsou stále živé. Oficiální italština je vlastně tak trochu umělý jazyk. Kdysi jí nikdo nemluvil. I moji rodiče doma mluvili benátským dialektem. V horách, kde bydlím, se mluví dialektem z Údolí Aosty, který je pro nás naprosto nesrozumitelný. Líbí se mi, jak se v jazycích a dialektech usazuje historie určitého místa: popis krajiny, slova, která osvětlují tamní život, to mě velmi přitahuje. Nikdy bych nenapsal knihu v dialektu, ale rád tam některá slova vkládám.

Patrik Ouředník: Berlínská zeď pořád stojí. Tam, kde stála

Patrik Ouředník

Rozdíly v mentalitě lidí v západní a ve východní části Evropy jsou pořád veliké, jako by se za těch třicet let po revolucích roku 1989 nic nezměnilo, říká spisovatel Patrik Ouředník, který od roku 1984 žije ve Francii a do České republiky jezdí už jen na návštěvu.

Název vašeho románu se vztahuje k nepálskému přísloví o tom, zda je moudřejší ten, kdo vystoupal na osm hor, nebo ten, kdo se držel jen té jedné, té hlavní. Ujasnil jste si, co je pro vás důležitější? Nebo se priority mění v určité fázi života?

Ano, myslím, že je to tak. Možná jsme každý stvořený ze dvou různých polovic. Já třeba hrozně rád cestuji, je to pro mě jedna z nejlepších věcí v životě. Takže částečně se cítím jako ten, co dělá okruh osmi hor, ale teď mám i svůj domov na té jedné hoře, kam jsem se odstěhoval a kde jsem zapustil kořeny. A je pro mě krásné se tam pokaždé vracet, mít střed, místo, kam člověk patří, a tím pádem se dělit mezi tyto dva osudy.

Co dalšího vám jako spisovateli hory přinášejí, kromě inspirace? Je to klid, soustředění?

Soustředění. Cítím velké nebezpečí v tom našem městském životě zaplaveném technologiemi. Ztrácíme kvůli tomu schopnost se soustředit. I pro čtenáři - vidím kolem sebe čím dál míň lidí, kteří čtou. Zdá se téměř nemožné otevřít knihu a dvě hodiny si jenom číst, každých deset minut kontrolujeme zprávy, emaily... A to je pro spisovatele strašně zlé. Když se nedokáže na několik hodin ponořit do příběhu, který píše, je to konec. Proto jsou pro mě hory místem, které mi umožňuje se soustředit a být takovým spisovatelem, jakým chci být.

Vaše příští kniha by měla být o vztahu ženy k horám. Je to jiný vztah než u muže?

Ano, je jiný, protože je pro ženu mnohem těžší. Odstěhovat se do hor, být přijata velmi maskulinním společenstvím, vykonávat práce, které jsou tradičně považovány za mužské. Žena musí mít mnohem víc odvahy, síly a odhodlání, aby to dokázala. Poznal jsem pár žen, které se zamilovaly do hor a musely v sobě najít hodně odvahy, aby tam dokázaly žít. A o nich bych chtěl psát.

Spustit audio
  • Literatura
  • Zpráva