Patrik Ouředník: Berlínská zeď pořád stojí. Tam, kde stála
Rozdíly v mentalitě lidí v západní a ve východní části Evropy jsou pořád veliké, jako by se za těch třicet let po revolucích roku 1989 nic nezměnilo, říká spisovatel Patrik Ouředník, který od roku 1984 žije ve Francii a do České republiky jezdí už jen na návštěvu. Repríza z 10. května 2018.
Kundera má samozřejmě v románu Nevědomost pravdu, že návrat domů je nemožný, ale to, co já provozuji, není návrat, nýbrž návštěvy, a v tom je podstatný rozdíl.
Ouředník připouští, že při současných návštěvách zažívá větší kulturní šok než na začátku 90. let. „Je tu cítit daleko větší cynismus, ne že by třeba ve Francii nebyl, to jistě je také, ale je to otázka míry, tady je míra cynismu daleko větší.“ Podle Ouředníka je česká mentalita pořád stejná jako před třiceti lety, jen se to nyní projevuje silněji ve veřejném prostoru.
Lež se v Česku stala legitimním prostředkem, jde-li o to hájit svoje ideje.
Poslední Ouředníkova kniha Antialkorán získala v Česku cenu Magnesia Litera za publicistiku. Autor se v ní staví na stranu osvícenských hodnot svobody slova a rozumového občanského řádu, jenž je podle Ouředníka rozleptáván tlakem politického islámu, kterému Evropa založená na osvícenství trestuhodně ustupuje. „Když o mě někdo kvůli Antialkoránu říká, že jsem konzervativní, nevadí mí to, je-li tím míněno konzervování svobody.“ Podle Ouředníka musíme pomáhat lidem v nouzi. „Já kritizuji Česko za to, že nebere uprchlíky, ale tito uprchlíci, když už přijdou, by měli respektovat osvícenské založení západní Evropy a ne otevřeně bojovat proti němu.“
Ouředník se dále pohybuje mezi dvěma kulturami: jazykovými, literárními, stylovými. Francouzština se podle něho lépe hodí k precizním rozumovým úvahám, má už sama v sobě jakýsi intelektuální styl; čeština je zase vhodná k pábitelskému psaní. Rozdíly se projevuji i obecně ve vztahu k psaní a ke kultuře vůbec.
Ve Francii se pořád velmi cení schopnost vyjadřovat kulturní hodnoty psaným slovem, pořád tu platí a nějakou chvíli ještě platit bude, že se etablujete ve společnosti vztahem ke kulturním hodnotám než tím, že máte dva bavoráky.
Magnesia Litera má své vítěze. Knihou roku je Taberyho Opuštěná společnost
Jaká je nejlepší česká kniha uplynulého roku? Kdo napsal nejlepší prózu a kdo se podepsal pod nejlepší český překlad? O nejvýznamnějších tuzemských literárních cenách se rozhodovalo 4. dubna.
V Česku nejvíce rezonovaly dvě Ouředníkovy knihy – Šmírbuch jazyka českého a Europeana čili Stručné dějiny dvacátého věku. Ta první zájmem o osvobozený jazyk vyznačovala 90. léta, ta druhá první léta 21 století. Mezitím se změnil náš vztah k jazyku, který proniká skrz naskrz angličtina jako jazyk digitálních médií a virtuálního světa. I Europeana, která je jakýmsi literárním ortelem nad 20. stoletím, by se dnes asi psala jinak.
„Příklon k angličtině a anglismům by mi nevadil, kdyby to dávalo nějaký smysl. Často se ale jejich používáním obíráme o možnosti jakéhokoliv smyslu,“ říká Ouředník. I Europeanu, kterou psal na základě tří vektorů 20. století „destruktivita - infantilita – scientismus“, by dnes musel psát trochu jinak.
Infantilita společností se dále prohloubila, musel bych dnes navíc přiřadit ještě jeden vektor politické korektnosti, který je nakonec vždy nějakou formou autocenzury. Napsat knihu, která by byla autocenzurní, to mě po literární stránce docela dost láká.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
