Překlad je smrtelný jako člověk. Osudy překladatelky a spisovatelky Vlasty Dufkové

Je autorkou dvou mimořádných děl, prózy Bílé na bílém (Torst, 2000) a sbírky básní Čistec (Torst, 1998), a od roku 2009 držitelkou Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu Burití brazilského spisovatele Joãa Guimarãese Rosy. K náročnosti, s níž Vlasta Dufková přistupuje k sobě i druhým – k lidem i textům – byla vedena už svými prarodiči, rodiči i pratetami, mezi nimiž spolu se třemi sourozenci vyrůstala na rozhraní pražských Vinohrad a Žižkova, kde dnes žije s další generací své rodiny. Domácí láskyplné vzdělávání v různých oborech a jazycích, na němž se po indiánském způsobu podíleli všichni členové kmene, bylo u Macků zcela přirozené. Fakta se v „rodinné laboratoři“ ověřovala v Ottově slovníku naučném, s geometrií se chodilo za tetou a na francouzštinu k dědovi. „Knihy byly jako fasáda nebo kulisa. Byly všude!“ A nutno podotknout, že v její vlastní domácnosti nemají význam o nic menší.

Právě výchova ke kritickému myšlení a šťastné dětství byly nejlepší imunitou před ideologickými osidly konce padesátých a začátku šedesátých let.

Naučit se uspořádaně myslet

Ačkoliv pak v Lyceu Clauda Debussyho v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže studovala pouhé dva roky, byla to zkušenost zásadní. Francouzský styl výuky, zdůrazňující samostatné myšlení a rozvoj přirozených sklonů, by byl pro české státní školství nepochybně inspirativní dodnes. „Ve Francii jsem se naučila uspořádaně myslet. Učitel se snaží pochopit, co měl student na mysli, a student se naučí argumentovat. To by prospělo absolutně všem, včetně našeho parlamentu. Člověk se tam naučil, že jednak ke všemu argument nenajde, anebo že ho jeho vlastní uvažování přivede k výsledku, který by nečekal. To je asi to nejpodstatnější, co mi Francie dala.“

Čtěte také

Mezi Prahou, Paříží a Varšavou. Osudy diplomata a překladatele Petra Janyšky

Na druhou stranu „klášterní“ disciplína, Pražské jaro a následná okupace Československa, stejně jako stesk po češtině přiměly Vlastu Mackovou složit maturitní zkoušky o rok dříve, než předpokládalo státní stipendium, a dobrovolně se vrátit do normalizační Prahy. Na FF UK si ke studiu vybrala francouzštinu a k ní víceméně náhodně portugalštinu – dle svých slov obor s minimálními nároky na předběžnou znalost jazyka. Nejraději by studovala komparatistiku u profesora Václava Černého, jenže ta jako univerzitní obor vzápětí zanikla.

Odeonská oáza

Studium komparatistiky se však nakonec uskutečňovalo v praxi. Téměř po dvě desetiletí totiž působila v literární redakci nakladatelství Odeon, v závěru převzala i vedení edice Soudobá světová próza, a práce s překlady ji brzy přivedla také k vlastnímu překládání. V Odeonu objevila nejen oázu v kulturní poušti normalizace, ale i oázu vzájemné úcty a pochopení v poušti morálního marasmu. Ačkoliv nakladatelství vzniklo svého času po sovětském vzoru, redaktoři překladové literatury měli už z podstaty své práce privilegium minimálně cenzurovaného styku se světem a s tím spojeného kulturního rozhledu, díky němuž se jim dařilo v mezích možného českým čtenářům zprostředkovávat to nejlepší ze světové literatury.

Vlasta Dufková nepochybuje o důležitosti překladu pro českou kulturu s plným vědomím toho, že život průměrného překladu bývá na rozdíl od původního díla omezen na jednu čtenářskou generaci. Potom, stejně jako člověk, stárne a umírá. Možná i proto má právě k překladu mimořádně niterný vztah. Jeho krása je totiž podmíněna jeho pomíjivostí.