Pravdivost, pokora, střídmost jsou hlavními měřítky mých baráků. Zemřela architektka Alena Šrámková

10. březen 2022

Ve věku 92 let zemřela ve čtvrtek 10. března Alena Šrámková, jedna z nejvýraznějších a oceňovaných postav české architektury posledních desetiletí. Šrámková je známá především realizacemi projektů nové haly pražského Hlavního nádraží a administrativní budovy ČKD na Můstku.

„Pravdivost, pokora a střídmost jsou hlavními měřítky mých baráků,“ řekla Alena Šrámková, významná česká architektka, autorka a spoluautorka řady výrazných staveb ve stylu postmoderny, jako například budovy ČKD na Václavském náměstí, vestibulu Hlavního nádraží v Praze, Meteorologické stanice Šerák, Nové budovy Fakulty architektury ČVUT v Praze a desítky dalších. 

Všechno bylo miliónový

Šťastné dětství prožívala Alena Šrámková-Cafourková v Praze na Smíchově a na Slovensku v Bratislavě. Do školy šla o rok dříve jako chytré děvče. V Kinské zahradě ťukala kuličky. Ráda hrála a vyhrávala. Otec Josef Cafourek pracoval jako úředník pro Královodvorskou cementárnu v Radotíně. Ve 30. letech firmu zastupoval v Bratislavě. Rodina se stěhovala. Spolužačky dívčího gymnázia měly odlišné zájmy i myšlení. Po vzniku Slovenského štátu děti českých rodičů musely přejít do speciálního gymnázia, Alena se spolužáky vedle učení s nadšením sportovala a vyhrávala. Po dvou letech se vrátila do slovenského dívčího gymnázia. Učitelé si Aleny všimli, až když převyšovala spolužačky v oficiálních testech inteligence, přesto byla často trestána sníženou známkou z chování.

Připravila: Jana Davidová-Kracíková
Premiéra: 25. 5. 2020
Natočeno: v roce 2020
Technická spolupráce: Petr Janečka

Po konci války chtěla přejít a přešla na reálné gymnázium. V klukovské třídě našla kamarády, uplatnila svoje logické myšlení i sportovního ducha. Na Slovensku prožívala válečné dny, náboženské diference až nesnášenlivost, národovectví i chování Hlinkových přívrženců.

Školy, karty, basketbal, mistryně v alpských disciplínách i zamilovaná dívka

Rodina Cafourkova své jediné dceři Aleně poskytovala pevné zázemí, ale také volnost. Pravdomluvnost byla samozřejmostí. A tak mohla Alena rozvinout svůj talent i ve hře karetní. Na anglickém velvyslanectví hrála nadšeně bridž a rodiče jí s úsměvem podporovali. Alena měla ráda hry. Karetní, míčové, závody na lyžích. A vyhrávala. To jí bylo čtrnáct let. A dalších čtrnáct let úspěchů či zklamání Alenu připravilo na nesnadný život tvůrčí i osobní.

Maturovala v šestnácti letech. Otec ji podpořil v touze pokračovat na vysoké škole, ale s podmínkou výučního listu. Humorný příběh z cesty vlakem Aleně splnil přání vyučit se truhlářem. Dodnes vzpomíná na židli, kterou sama vyrobila, bez hřebíků a šroubů. Dřevo má ostatně dodnes ráda. První přijímačky zvládla na UMPRUM v Praze, ale doporučili jí počkat, na architekturu byla mladá. Odešla na Slovenskou vysokou školu technickou do Bratislavy. Byla jedinou dívkou na oboru architektura, kde měla skvělé učitele. Absolvovala u Vladimíra Karfíka, velmi ji ovlivnil a také zachránil před vyhazovem. Studentku Alenu ovlivnili také architekti Karel Hannauer, Jan Koula, František Fiala, Alfréd Piffl, Emil Belluš nebo urbanista Emanuel Hruška. Alena končila v roce 1952 v 23 letech, ale tápala. Na bratislavské technice se musela podřídit socialistickému realismu, což nechtěla.

Corso Pod Lipami v Řevnicích

Na chvíli odešla do Tater jako nosič nákladu do chat. Za několik měsíců už v Chemoprojektu Bratislava realizovala první projekty. V Humenném projektovala závod Kapron a v Novákách Závod na ničení chlóru. Ještě v duchu školou vynucené sorely, neboli socialistického realismu.

Prostředí na Akademii výtvarných umění bylo zásadní. Od chemického závodu po hotelový interiér. Umím dřevo

V roce 1953 Alena Šrámková pracovala ve slovenském Chemoprojektu. V těchto letech se sblížili s architektem Janem Šrámkem, vzali se a přešli do Čech. V době těhotenství v roce 1954 Alena pracovala ve Stavoprojektu v Ústí nad Labem. Pak podala přihlášku na Akademii výtvarných umění Školu architektury. Přijati byli tři. Škola Jaroslava Fragnera pro ni byla zjevením. Ač matkou, za synem dojížděli k rodičům do Bratislavy týden co týden, hltala prostředí akademie. Obdivovala profesora J. Fragnera, prof. V. V. Štecha, prof. V. Makovského i další, vážila si noblesy školního prostředí. Obcházela všechny pražské výstavy. Manžel Jan pracoval v Praze, a tak prožívala šťastný kus života.

Po studiu AVU nastoupila do Potravinoprojektu. Následovala architekta Zdeňka Edela, který byl asistentem profesora J. Fragnera na AVU. Poslali ji do Moskvy, kde v takzvané Manéži projektovala restauraci Československé výstavy skla 1959. Architekty, kteří se věnovali projektům hotelů a restaurací, delimitovali z Potravinoprojektu do nové Projektové organizace Ministerstva vnitřního obchodu. V té době Alena Šrámková, podle svých slov, věděla, o co v architektuře jde.

Čtěte také

Poté Zdeněk Edel Alenu Šrámkovou přizval ke spolupráci na projektu Parkhotelu (1965). Podílela se na vytvoření a vybavení interiéru hotelu, navrhovala výrobu jednotlivých kusů nábytku. Povrchy členila různými druhy dřev. Právě v tomto projektu důsledně uplatnila svůj rukopis jisté obyčejnosti až přísnosti.

Artistní 60. léta se mě nedotkla, v 70. a 80. letech prosazuji střídmost a pravdivost budov. Hala Hlavního nádraží poslední práce s manželem Janem. Kreslila jsem a projektovala budovu ČKD v Praze na Můstku, to jsem si dovolila moc, s ženami se nepočítalo

Z mnoha projektů realizovaných či studií a úspěšných soutěžních projektů vybíráme realizaci podpovrchové haly Hlavního nádraží v Praze (1972–1977). Koncept, projekt ideově vytvořil architekt Jan Šrámek, spoluautoři Alena a architekt Jan Bočan. Tento projekt byl výjimečný tím, že Jan Šrámek nádražní halu zakopal pod povrch. Alena projektovala spodek, Jan Bočan vrch. Geometrickou hranatost, strohost interiéru Aleny zjemnily oblouky, kruhy Jana Šrámka.

Následovalo několik studií bez realizace, například reprezentativní sídlo zahraničního obchodu Tuzex. Velký dům i reprezentativní místo Karlovo náměstí. Projekt se Aleně a jejím spoluautorům velmi povedl, ale na počátku devadesátých let byla stavba mimo možnosti Tuzexu. Alena Šrámková s manželem a dalšími spoluautory získali také 2. cenu v soutěži projektu Kongresového paláce na Pankráci.

Palác ČKD na Můstku od Aleny Šrámkové

V 80. letech vznikal i dům ČKD na Můstku (1974–1983), administrativní budova v Praze, který Alena Šrámková hodnotí jako důležitější dokonce než projekt Hlavního nádraží, protože architektonickým vyjádřením překračoval svoji dobu a ve své době byl odvážnější. V počátcích spolupracovala s manželem, ale byl už vážně nemocný, projekt Aleně přenechal. Věřil v její práci. Ten dům ji hned vynesl do prvních řad mezi české architekty. Dům uzavírá dolní konec Václavského náměstí, stojí v jedné z nejexponovanějších městských poloh. Koncept vznikal 10 let, na počátku ještě neexistovalo metro. Zjevení s velkými hodinami vzbuzovalo diskuse ještě dlouho po dokončení. Dům byl ihned památkově chráněn.

Architektura je výchovným systémem. Jednoduchost, obyčejnost a pokora budovy Fakulty architektury ČVUT v Praze, je konečný stav, do kterého jsem dospěla životem. Tvořím sama ze sebe

Budova Fakulty architektury ČVUT v Praze Dejvicích, autorka Alena Šrámková

Prostory lidi vychovávají k citlivosti. Malé prostory nevychovávají k velkorysosti lidí. U svých baráků chci, aby vychovávaly k pokoře a ke střídmosti.

Budova Fakulty architektury v komplexu ČVUT je důrazné, jednoznačné kopnutí do člověka, říká Alena Šrámková. „Dbala jsem, aby nezaváděla budoucí autory. Je to volná, svobodná budova. Základem je čtverec, jeho strana je určená délkou sousední budovy Stavební fakulty. Dva čtverce vyplňuje budova, třetí je otevřené nádvoří, jímž se budova obrací do kampusu. Pravidelné střídání pásů betonových parapetů a pásů oken má v sobě jistou dávku banálnosti, díky přesnému určení ploch se však mění v cosi důvěrně známého. Cihlový kvádr. Základní materiál a tvar architektury.“ Jak říká Alena Šrámková, v době, kdy architektura se postupně mění na spotřební zboží, které reaguje na módní trendy a je posuzováno v prvé řadě ekonomickými výnosy, je tato budova naopak architekturou, která v sobě shrnuje zkušenost oboru, vydestilovanou na to nejpodstatnější.

Pravdivost, pokora, střídmost jsou hlavními měřítky mých baráků. I když dnes vím, že pravda může být nejistá věc, relativní. Tak říkám spíš jednoduchost a obyčejnost a tím to bude krásný.

Alenu Šrámkovou těší učit, předávat své myšlenky studentům. V pořadu říká, že je učí projektovat, přemýšlet nad konceptem budovy, a to vždy s tužkou v ruce. Kresba přechází ze záznamu myšlenek, skicování, vizualizace stavby v samostatný umělecký objekt, který zasluhuje pozornost, soustředění a vnoření se do autorova záměru a úvah. „Dům je vážná věc, má mít okna, dveře a fasády, nic navíc, je to vážná věc na dlouho. Úlohou architekta je odlišit potřebné od nepotřebného a dobré od nepravdivého, protože prostředí, které vytvoří, bude člověka zpětně ovlivňovat do své podoby. Líbivost je sama o sobě špatná vlastnost. Dům je potřeba posuzovat podle jiných vlastností.“

autor: Jana Davidová-Kracíková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.