Pracovat ve svém jazyce. Uplynulo 250 let od narození obrozence Josefa Jungmanna

Busta Josefa Jungmanna|foto:eSbírky – kulturní dědictví on-line, ©

Josef Jungmann se narodil 16. července 1773 v Hudlicích na Berounsku, kde žili jeho předkové už od dob třicetileté války. Otec byl povoláním švec, desetičlenná rodina bydlela v roubeném domku, přičemž Josef se narodil jako šestý. Původně měl nadaný hoch směřovat k církevní kariéře, studoval tedy piaristické gymnázium nejprve v Berouně a pak v Praze. Základem pro studium „vyšších fakult“ byla tehdy filozofická fakulta, po jejímž absolvování začal studovat práva. Nakonec se ovšem rozhodl pro dráhu středoškolského profesora.

„V zájmu o češtinu byl klíčový už Jungmannův příchod na studia do Prahy na přelomu 80. a 90. let 18. století. Tehdy se v důsledku josefínských reforem, které přinesly rozšíření němčiny ve vzdělávacím systému a chodu státu, šířil i zájem o českou minulost a jazyk. V době, kdy Jungmann přicházel na univerzitu roku 1792, tu byla založena i první pražská katedra češtiny, vliv tedy měli vlastenečtí učitelé jako Stanislav Vydra i mladí básníci jako Antonín Jaroslav Puchmajer,“ vysvětluje literární historik Dalibor Dobiáš. Po ukončení studií nastoupil jako gymnazijní profesor do Litoměřic, kde jako první vyučoval češtinu. Také se tu se oženil a své děti už vychovával česky. 

Ráj to napohled znovu nalezený

Později působil na staroměstském gymnáziu v Praze. Během své pedagogické kariéry spoluvydával první česky psaný vědecký časopis Krok, stál u zrodu Matice české a Královské české společnosti nauk. Se svou znalostí několika světových jazyků překládal do češtiny významná literární díla (Miltonův Ztracený ráj, Chateaubriandova Atala nebo Slovo o pluku Igorově). Jeho vrcholným počinem se stal obsáhlý pětidílný Slovník česko–německý.

„Slovník definitivně dokládal pochybovačům, že čeština je vyspělý jazyk v galerii moderních jazyků evropských a mířil i na rozšiřující se českou veřejnost. V jeho asi 120 000 heslech bylo možné najít slova básnická, odbornou terminologii, určitý standard ‒ nabízel dokonce i volbu mezi synonymy. Po těchto stránkách byl skutečně epochální,“ líčí Dalibor Dobiáš. A dodává: „Jungmann říkal, že každý jazyk má své stránky, ve kterých vynikne. Zdůrazňoval, že je čeština jazyk slovanský, který může čerpat i z dalších slovanských nářečí. Vnímal ale i blízkost češtiny s jazyky antickými včetně sanskrtu.“ Sám Jungmann označil češtinu za jazyk „vybroušený, zvučný a zvláště pomocí svých sbratřených nářečí ke všem uměním a vědomostem způsobilý“. Tvrdil, že člověk pracuje pro národ jen tehdy, pracuje-li v jeho jazyce. Usiloval o to, aby se čeština rozvinula i v těch oblastech, kde nebyla úplně „doma“: v krásné literatuře a ve vědách. Zemřel ve čtyřiasedmdesáti roku 1847 a je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze.