Pour vychází z mého těla, říká Daina Ashbee o představení inspirovaném menstruačním cyklem

16. červenec 2018
Pour

Intimita. To je letošní téma jubilejního desátého ročníku divadelního festivalu Nultý bod, který začíná dnes a potrvá do soboty. Festival, který chce diváky seznamovat s novými, provokativními a dosud ne tolik prozkoumanými žánry a trendy v oblasti tanečního a fyzického divadla, zahájí představení Pour kanadské choreografky Dainy Ashbee a perfomerky Paige Culley. Jejich představení je velmi intimní a otevřené.

Oceňovaná choreografka Daina Ashbee, kterou americká publikace DANCE 2018 zařadila mezi 30 vycházejících hvězd taneční scény, poskytla Mozaice rozhovor.

Vize versus realita. V Galerii Jaroslava Fragnera představují ikonické stavby posledních sta let

Vize a realita v české a slovenské architektuře 1918–2018

Jak moc se promítly odvážné architektonické vize do staveb realizovaných v československém prostředí za posledních sto let?

Pour je dílo z roku 2016, ve kterém zkoumáte zranitelnost a sílu žen, odhalujete vrstvy bolesti. Jako centrum svého zájmu jste použila vlastní menstruační cyklus. Jak vznikala výsledná forma představení?

Poprvé mě napadlo dotknout se tématu mého menstruačního cyklu, když mi bylo třiadvacet. Trvalo mi do šestadvaceti, než jsem představení Pour realizovala. Během těchto tří let, kdy jsem hodně psala, přemýšlela a hýbala se, nevznikly jen fyzické pohyby, které Paige předvádí, ale také představa příběhu. Není doslovný, ale já si ho umím představit, vidím ho. Vznikl, když jsem si tento projekt představovala, snila o něm, psala a meditovala. Jde o repertoár pohybů, které mluví o zranitelnosti, napětí a ve kterých je obsaženo, co vyjadřujeme i co ukrýváme. Postupně se to ale vylívá z břehů, uvolňuje, osvobozuje. Jde o dva velmi kontrastní pocity, které objevujeme pomocí pohybů – na jedné straně je zadržování a skrývání a na druhé vypouštění a vylévání. Scénografii tvoří krajina a myšlenka cyklu, který začíná a končí. Vím, jak to všechno zní, asi není snadné to pochopit. Ale po těch letech, které jsem s Pour strávila, se mi to všechno jeví zcela jasně.

Pour

Pour jste tvořila tři roky. Je u vás obvykle mezi prvotní myšlenkou a výslednou formou performance tak dlouhá doba?

To záleží. Můj první kus Unrelated trval také tak dlouho. Bylo mi 21 nebo 22, kdy jsem o něm začala přemýšlet, ale realizovat velký projekt není jen tak - získat podporu, peníze, prostor. Trvalo to, ale byla jsem mladá, zapálená a oddaná tvorbě. Teď pracuji víc a víc dělám i kratší věci. Ale u těch dvou prvních věcí, se kterými jsem strávila dva tři roky, je ten čas cítit. Neznamená to, že jsou to lepší performance, jsou unikátní a ty roky příprav jsou na nich vidět.

Vaše představení jsou záměrné temná, radikální i brutální. V Pour ale pracujete s kontrastem – nejen zranitelnosti a síly ale právě i temnoty a radosti. Jak se tentokrát do vaší práce dostal aspekt radosti?

Myslím, že v každé mojí práce je cítit myšlenka, že existuje možnost transformace prostřednictvím tance a performance. Ačkoli v pohybech je hodně i zuřivé energie, která se potřebuje dostat ven, nějak jsme cítila, že je v nich i možnost změny nebo transformace. Je to patrné u každé mé práce, ale do Pour to prosáklo hodně. Zdůraznily jsme hravost a pocit osvobození. Zjistila jsem také, že hravé pohyby lze spojit s temnou hudbou. Vytváří se tím krásný kontrast jednoduchého potěšení a brutality. V tom je myšlenka posouvání tvaru a transformování energie do klidu.

Pour

Performerka Paige Culley tančí zcela nahá. Být nahá ale nutně neznamená být odhalená.Ukázat tělo, nemusí znamenat ukázat samu sebe. Jak moc ve svých představení opravdu odhalujete?

Pour jsem vytvořila na svém těle, ačkoli nejsem interpretka. Vychází zevnitř mě samotné, ať už z těla nebo z mysli, tyto dvě složky neodděluji, jsou velmi propojené. Nejde o to ukázat celý životní cyklus, ale vnitřní a vnější pohyby. Záleží na divácích, jak reflektují to, co Paige předvádí a jak odhalují jednotlivé vrstvy představení. Pokud jde o nahotu nebo odhalování, jde nám o zkoumání těla. Paige je velmi talentovaná performerka, dokáže jít hodně do hloubky, do míst, odkud vychází zvuk. Diváci si díky ní projektují vlastní myšlenky, jde tedy o sdílení. Rády o tom přemýšlíme tak, že Pour má svou vlastní existenci a podstatu. Takže ano, Pour vychází z mého těla, odhaluji se a po každém představení se cítím velmi zranitelná, vracím se do hotelových pokojů a říkám si: o můj bože, právě jsem ukázala úplně všechno. A myslím, že perfomeři to cítí podobně. Proto také pracujeme na tom, abychom se ochránili, staráme se o sebe.

Pour

Pokud je to pro vás tolik osobní, opravdu nemáte touhu nebo potřebu interpretovat svou choreografii coby performerka?

Myslím, že nejde o to, jestli cítím nebo necítím potřebu. Jakmile jsem si uvědomila, jak moc miluji proces tvorby a režírování, vzalo mi to všechen čas a energii. Zcela to převálcovalo mojí touhu vystupovat. Tak ráda se dívám, pozoruji, píšu si poznámky, režíruji, vymýšlím scénografii. Tvořím tak, že se pohybuji, pak jednotlivé pohyby označím a pak píšu. Ale netlačím na to, vím, že moje pohyby bude předvádět někdo jiný.

Čtěte takéBritská královská rodina, Picasso i svůdná Greta Garbo. Muzeum Kampa vystavuje Cecila Beatona

Letošním tématem festivalu Nultý bod je intimita. Vaše představení je velmi intimní, velmi otevřené, upřímné. Kde jsou hranice vaší otevřenosti?

Ano, vytvořili jsme kus, který dosáhl svých limitů. Jak jsem řekla, Pour je entita sama o sobě, což mně i Paige dává jistou ochranu, prostor a odstup od této intimity. Já jsem se rozhodla, jaký příběh o sobě samé chci sdílet a ona, že do toho půjde. A pak jsme toto performance nechaly, ať je samo sebou. To nám umožnilo se od něj oddělit. Navíc, není to doslovný příběh, z velké části jde o abstrakci. Není v tom žádné JÁ. Jde o energetickou výměnu, performance, tanec, rituál, rutinu, jakkoli to chcete nazývat. A také o to, jak ho lidé nahlédnou, jak se mu otevřou. Co nechcete vidět, to neuvidíte.