Poslední dokument Jana Špáty

"Měl jsem štěstí, že mou profesí se stal film dokumentární, a protože dokumentární film a život jedno jsou - nebylo v mém životě události, která by nějak s filmem nesouvisela. Byl pro mne poznáváním, učil mě dívat se a vnímat, dopřál mi dobrodružství tvorby, ovlivnil mé lásky a přátelství, dal zakusit hořkost trápení, zoufání a beznaděje i okamžiky největšího štěstí," poznamenal k tomu.

"Rozhodnutí natočit svůj poslední film tak, jak jsem ho natočil, pro mě nebylo lehké. Už proto ne, že jsem v zásadě člověk plachý a před kamerou se necítím dobře," popsal Špáta práci na svém pomníku. "Filmem Láska, kterou opouštím jsem chtěl doříct něco, co jsem nemohl sdělit filmem a dříve možná ani neuměl vyjádřit slovy. V mládí mívá člověk plno zábran a nejistot. Stárnutí dává člověku příležitost osvobodit se otevřeností a upřímností. V tomto duchu je tento bilanční autobiografický film mým rozloučením s dokumentárním filmem. Možná je také trochu zpovědí, možná i odkazem a poselstvím," představuje Špáta svůj poslední (dvoudílný) film.

S odstupem let je jasné, že se to Janu Špátovi povedlo. Jeho tvorba má dnes, obrazně řečeno, pokračování ve filmařině jeho dcery Olgy. "Je radost dívat se na to, jak dcera točí přesně tak, jak jsem chtěl (a mnohdy nemohl) točit já," řekl Jan Špáta. Po aktivním natáčení se mu, jak před časem přiznal, stýskalo. "Jednou jsem se ale rozhodl, tak už to tak nechám," dodal; bylo ale vidět, že z toho úplně nadšený nebyl.