Polaroidy - obrázky skutečnosti?

18. listopad 2003

Svět vždy vypadá podle toho, jak se na něj ten který člověk dívá. Co má jako jedinec v sobě a z jaké kultury pochází. Potom se před ním předestírá určitá realita, která se mu zdá z hlediska logiky jasná a skutečná. Je to vždy tak? Co když se člověk dívá ještě skrze polaroidy?

Pražské komorní divadlo se v Divadle Komedie velmi snaží podchytit tep divadelní současnosti. Často v něm hostují netradiční soubory nebo experimentující trupy, které mají co říct nového a netradičního. Tentokrát si na svá prkna pozvalo trochu už vyzkoušenou inscenaci, která měla ohlas ve studentském divadle DISK. Říkalo se, že se v DISKU zase něco děje, školní scéna DAMU byla zaplněna mladými, někdy až velmi mladými diváky. Čtvrtému ročníku Katedry činoherního divadla se podařilo navázat na určité generační výpovědi umělců, a proto čeká inscenaci Polaroidů (v originále Some explicit polaroids) v Komedii obnovená premiéra.

Polaroidy

Hra sama pochází od Marka Ravenhilla, jednoho z nejznámějších "coolness" dramatiků současnosti. Protože sám pochází z Anglie, reflektuje v ní život mladých lidí soudobého Londýna. Postavy se pohybují v současných civilizovaných prostorách, jako je letiště, nemocnice, ale i soukromé byty nebo kluby. V těchto prostředích se proplétají osudy lidí, které k sobě váže minulost, a jejich názory a vztahy se během 12 obrazů promění. Hlavní postavou je Nick, který se po patnácti letech vrací z vězení za pokus o vraždu. Do prostor omezujících svobodu zamířil jako levicový radikál. Po tomto období se vrací do úplně jiného světa jak z hlediska vzhledu, tak především z hlediska vztahů mezi lidmi a náladou společnosti. Zamilovává se do go-go tanečnice Nadi, jejíž generace už nechce za nic bojovat, ráda je "v pohodě" a užívá si života. Také jeho bývalá láska Helen už nedemonstruje, ale v parlamentu se věnuje takovým velkým tématům, jako je dodržování termínů odvozu odpadků. Navíc Nicka hledá miliardář Jonathan, který měl kdysi být jeho obětí...

Inscenace pod vedením Natálie Deákové se ale odvíjí z divadelního hlediska ve strhujícím tempu, příběh Nicka se odvíjí ostrými střihy a skoky z prostředí do prostředí. Obrazy se přelévají v dynamickém tempu rytmizovaném hudbou DJ NEXT a scéna (Lukáš Kuchinka), její přechody, je za spolupráce s živými herci plynule proměňována. Tomu pomáhají i "věrné" předtáčky exteriérů a interiérů, dotvářející pocit "skutečného" Londýna. Je nutno ale přiznat, že herci se viditelně snažili už v DISKU o hodnověrnost a řeči o generační výpovědi nejsou jen frází. Tvůrce postavy Nicka Marek Němec znovu ukázal své nadání, kdy ze svého vymezení vytěžil postavu, které má kontury člověka snažícího se o opravdovost. Stejně tak Barbora Seidlová v roli Nadi, které vyznává "pozitivní myšlení", se snaží objevovat ve své postavě touhu po opravdových citech, které jsou v povrchních a vlastně neexistujících vztazích pochroumány. A dvojice gayů Tim a Jonathan (Ladislav Hampl a Dan Špinar) jsou ze své bezstarostnosti vrženi před základní otázky existence a objevují v sobě věci vlastně vždy přítomné.

Polaroidy

Ohlas inscenace dokonce došel i dál, takže její záznam jste měli možnost vidět 9. srpna tohoto roku na obrazovce. Proto můžete i srovnávat, ale divadelnímu zážitku se nic nevyrovná. Premiéra obnovené inscenace v Divadle Komedie byla 13. listopadu, 1. repríza o dva dny později. Na závěr bych citoval samotného autora: "Přesto je to romantická hra. Existují různé definice lásky. Nick se stará o maličkosti, životní drobnosti lidí, se kterými chce být. Vaří a nakupuje. Jiní potřebují velká dramata vášně s přísahami lásky, ode zdi ke zdi. Láska je přece ale tak komplexní zkušenost..."

autor: David Ašenbryl
Spustit audio