Pojďte, pane, budeme si hrát

Vyprávění o dobrodružstvích dvou medvídků z dílny režiséra Břetislava Pojara a výtvarníka Miroslava Štěpánka se řadí k tomu nejlepšímu, co v českém animovaném filmu vzniklo. Vedle zadumaných dílek Jiřího Trnky, fantastických příběhů Karla Zemana či prostých loutkových etud Hermíny Týrlové představují dva Pojarovi medvědí "páni" rovinu hravě humornou. Jejich skotačení životem se přitom nese v poloze veskrze seriózní, až akademické - už jen nápad nedat medvídkům jména, nýbrž nechat je oslovovat se "pane" a zůstat u vykání jim dodává punc jakési téměř intelektuální vážnosti. Leč i pánové mohou být hraví - zvláště když v rukou animátorů mění podle situace nejrůznějším způsobem svou podobu. Z obyčejného médi se tak vyklube jednou supící lokomotiva, podruhé nezbedný kropáč, jindy zase kočárek pro ječící mimino. Druhému se zas pro změnu protáhnou končetiny, takže je z něj pumpa, parníček nebo chrastítko. Naši dva vykuci toho zkrátka k životu moc nepotřebují - vystačí si povětšinou sami.

Břetislav Pojar s Jiřím Trnkou|foto: Archiv ČRo

Nejsou to však jen dva totožní méďové, autoři vtiskli každému z nich rysy určité lidské povahy. A tak je vyšší štíhlý medvěd o něco prohnanější, zatímco jeho menší kulatější kolega bezelstný dobrák. Kouzelnými hlasovými nuancemi je obdařili herci František Filipovský a Rudolf Deyl. Věřte, že ani po více než pětatřiceti letech jejich půvab a chytrý humor nezestárly. Nad nekonečnými nápady a hrou s materiálem a fantazií vzešlými ze šťastné spolupráce Pojara a Štěpánka se spolehlivě baví nejen děti, ale celá rodina.