Podivné vymyšlené světy, představy i kamarádi

Matthew Dicks, Paměti imaginárního kamaráda (Argo, překlad: Dominika Křesťanová)„Z hlediska imaginárních kamarádů mám ohromnou kliku. Jsem na světě už mnohem delší dobu než většina z nás. Kdysi jsem znal jiného imaginárního kamaráda jménem Filip. Patřil k jednomu děcku, co chodilo s Maxem do školky. Filip vydržel sotva týden. Jeden den se vykulil na svět, skoro k nerozeznání od člověka, až na ty chybějící uši (spousta imaginárních kamarádů je nemá), a o pár dnů později byl ten tam.“

Podivné, fantastické světy si vymýšlejí děti a utopisté. Většinou proto, že tento reálný, tzv. skutečně existující svět jaksi neodpovídá jejich názorům, nedostačuje představám, „něco“ se do něj zkrátka nevejde. Stačí zavřít, možná jen přivřít oči. Fantazie – pokud je v dobré kondici, nezanedbávaná a nepopíraná – už si cestu do imaginárního světa najde. Smyšlené světy se otevírají také těm, kterým realita ubližuje, týraným a šikanovaným, nemocným z nedostatku lásky.

„Navíc mám štěstí, že Max má velkou fantazii. Kdysi jsem znal imaginárního kamaráda jménem Mlask, co nebyl nic víc než skvrna na zdi.Imaginární kamarádi vypadají podle toho, jakou mají jejich člověčí kamarádi představivost. Max je ohromně tvůrčí kluk, takže mám dvě ruce, dvě nohy a obličej. Nechybí mi jediná část těla. Ve světě imaginárních kamarádů jsem výjimka.“

Paměti imaginárního kamaráda |foto: Nakladatelství Argo

Matthew Dicks je povoláním učitel. Tuto zkušenost zúročil ve své literární práci. Ne náhodou jsou i v jeho vyprávění o imaginárních kamarádech důležité dvě postavy učitelek: oblíbené a vnímavé paní Goskové a záludná paní Pattersonová, která dokonce Maxe unese. Dicksovo vyprávění je didaktické, ale i když vše jaksi příkladně plyne, je to čtivé a sympatické, protože si opětovně uvědomíme, jak potřební jsou přátelé, opory vztahů, posily dodávající odvahu. Říkejme jim třeba imaginární kamarádi nebo strážní andělé. Neumí zázraky, ale jsou tu a na chvíli je možné se o ně opřít.

„Existuju jen potud, dokud ve mně Max věří. Lidi jako Maxova máma a moje kamarádka Graham tvrdí, že proto jsem imaginární. Ale to není pravda. Možná existuju díky Maxově fantazii, ale mám svoje myšlenky a žiju si svým životem nezávisle na Maxovi.Potřebuju ho k životu, ale jinak jsem svým vlastním pánem. Můžu říkat a dělat, co se mi zachce. Občas se dokonce s Maxem pohádáme, ale nikdy nejde o nic zásadního. Jen se dohadujeme, na co budeme koukat v televizi nebo co si zahrajeme."

Christian Kracht, Impérim (Mladá fronta, překlad: Tomáš Dimter)„Na palubě parníku Princ Waldemar se plaví mladý August Engelhardt z Norimberku, vousatý muž, vegetarián, nudista. Před několika lety vydal v Německu knihu s blouznivým názvem Bezstarostná budoucnost a nyní cestuje do nového Pomořanska, aby zakoupil půdu pro kokosovou plantáž, jejíž přesnou velikost ani polohu zatím nezná. Rád by se stal plantážníkem, ovšem nikoli z touhy po zisku, nýbrž z hluboce pociťované víry, že by mohl svým velkým nápadem navždy změnit svět, jenž mu připadá nepřátelský, hloupý a vůbec strašlivý."

August Engelhardt, který se na začátku 20. století odstěhoval do kolonie v Tichomoří, toužil založit společenství, které jako svatý grál uctívá kokosový ořech.

„Když přišla řeč na kokosové ořechy, začali se mladí lidé na postelích tu a tam hýbat, probouzeli se z dřímoty a najednou mezi sebou spatřili Augusta Engelhardta in natura, jehož vyzáblou postavu viděli vyobrazenou doma v různých časopisech a kvůli kterému sem vyrazili; šepot poznání se nesl chodbami, nějaký sotva zletilý Šváb krákoravě zvolal Země zaslíbená!, jakási dívka se zvedla na nemocničním lůžku, zamířila vratkými kroky k Engelhardtovi, klekla si před ním, uchopila ho za ruku a nakonec se před žasnoucími zraky návštěvníků zhroutila na podlahu, hladíc nohy nanejvýš rozpačitě se tvářícího Engelhardta."

Impérium Christiana Krachta |foto: Nakladatelství Mladá fronta

Christian Kracht vycházel při psaní z velkého množství dobových pramenů a vylíčené postavy i události mají většinou historický základ. Ani fantazie však nepřišla zkrátka: k některým setkáním a podivuhodným náhodám přísně vzato nemohlo dojít, zato však jejich prostřednictvím autor naznačuje zajímavé souvislosti a šikovně zasazuje příběh do celkového kontextu dění přelomu století. A tak se na scéně objevují osobnosti jako Hesse, Kafka nebo Thomas Mann, ale třeba také vynálezce kvasnicové pomazánky později nazvané Vegemite. Setkáváme se i s význačnými vegetariány té doby, mezi nimiž nechybí jistý vlasatý fyzik ani zneuznaný malíř s podivným knírkem... „V tomto románě,“ říká překladatel Tomáš Dimter, „dochází Kraft ze svých předchozích děl úplně nejdál a je to poprvé, kdy jeho hrdinové nekončí tragicky. Tady poprvé se objevuje cosi jako záblesk naděje, že je možné přežít ten trapně utopický konec. Ve všech ostatních románech končí hrdinové smrtí, buď sebevraždou, nebo v převýchovném táboře. Tady ta naděje je.“

„Krátce po ukončení druhé světové války narazí jednotky amerického námořnictva na Šalamounových ostrovech, na boji zdecimovaném ostrůvku Kolombangara, nedaleko zploštělého vrcholku dýmajícího vulkánu na prastarého bílého muže, přežívajícího v jeskyni, jemuž chyběly palce na rukou. Zdá se, že se živil výhradně ořechy, travinami a brouky. Mladá lékařka amerického námořnictva prohlédne na kost vyhublého, přesto mimořádně silného starého muže a se značným údivem konstatuje, že desetiletí trpěl multibacilární formou lepry, jež však byla jakýmsi zázrakem zcela vyléčena."